Na přelomu devatenáctého a dvacáteho století začala ve světě vznikat poměrně rychle celá řada úspěšných konstrukcí samonabíjecích pistolí. A tak si začaly nacházet cestu do armádní výzbroje řady zemí a vytlačovat již konstrukčně zastarávající revolvery, u kterých se i v některých případech začal projevovat malý zastavovací účinek revolverových ráží. Jmenujme alespoň některé přklady. V USA byl vývoj nové americké služební zbraně vynucen trpkými zkušenostmi během filipínského konfliktu, kde se projevila v té době standardní revolverová ráže .38 Long Colt jako skutečně slabá. První z vývojových modelů z řady Browningových pistolí byl Colt 1900 v ráži .38 ACP (pozor, nejedná se o náboj .380ACP/9mm Browning, jehož vznik je datován až později k roku 1908). Zajímavostí této pistole bylo hledí, které zároveň sloužilo jako manuální pojistka a při sklopení směrem dolů hledí blokovalo dopad kohoutu na zápalník. Dalším milníkem ve vývoji byl Colt 1905, první Browningova samonabíjecí pistole komorovaná na náboj .45 ACP. Společnost Colt se pokoušela s touto pistolí prosadit na vojenském, ale i komerčním trhu. Ale až prvním modelem pistole, která vyhověla armádním testům a byla přijata do výzbroje dne 29. března 1911 byl Model 1911, později známý jako M1911. V závěrečných armádních testech jasně Colt zvítězil nad pistolí společnosti Savage. V Německu v letech 1893 až 1899 vyráběly firmy Ludwig Loewe & Co. a DWM pistoli Borchardt C-93 v ráži 7,65x25 mm Borchardt. Vyrobeno bylo celkem 3.100 kusů a tak lze pistoli považovat za první komerrčně úspěšnou na světě. Pistole požívala kloubový závěr ovládaný vratnou zpruhou hodinového typu umístěnou v rozměrném pouzdře v zadní části rámu a měla uzamčený závěr. Když se podíváme houběji do historie, kloubový závěr vycházel konstrukčně z Maximova kulometu a jako první pistole přinesla světu zásadní konstrukční novinku a to užití vyjímatelného zásobníku umístěného v rukojeti pažby. Tento nápad odnímatelného zásobníku Jamese Lee byl však zase prvně použit u pušek Lee Metford a Lee-Enfield. Je potřeba říci, že se jednalo o vskutku nadčasové řešení, protože za posledních 120 let se příliš design zásobníků pistolí nezměnil. Společnost Ludwig Loewe nabízela Borchardtovy pistole jak na civilní tak i vojenský trh, včetně zahraničních. Zbraň testovalo několik armád, ale žádná ji nezavedla do výzbroje. Zásadní zlom nastal až v moment, kdy švýcarská armáda projevila zájem zavést pistoli do své výzbroje a rozhodla se podrobit ji testům. Mělo se jednat o náhradu zastaralého armádního revolveru vzor 1882. Zkoušky proběhly ve Švýcarsku ve dnech 22-23.6.1897. I když výsledky testů byly vesměs pozitivní, Švýcaři vytýkali zbrani její velikost, nepraktičnost, nevhodnou ergonomii a požadovali zbraň v "menším balení". Borchardt odmítl přepracovat pistoli s tím, že zbraň považuje v podstatě za dokonalou. A tak byl touto prací ze strany DWM pověřen George Luger, který zde v té době pracoval jako obchdoní zástupce a pistoli přepracoval. Modifikoval kloubový závěr, zkrátil hlaveň, změnil neergonomický úhel rukojeti tvaru "T" a především odtranil objemné pouzdro vratné pružiny v zadní části rámu. Do rukojeti pistole umístil novou listovou vratnou pružinu. Náboj 7,65x25mm Borchardt byl přepracován na náboj 7,65x21mm Luger. Tím se zrodil fenomén, pistole Borchardt-Luger, později nazývaná Parabellum. Pistole Parabellum 1900 byla přijata do výzbroje švýcarské armády 4.5.1900, čímž se jednalo o první armádní samonabíjecí psitoli. Pistole prošla dalším vývojem, kdy nejzásadnějším milníkem byl vznik nového náboje s větším zastavovacím účinkem 9mm Luger (9x19). Německé námořnictvo zavedlo v roce 1904 do výzbroje pistoli P.04 v ráži 9mm Luger, nástavnou pažbou a délkou hlavně 150mm. To samé učinila v roce 1908 německá armáda, kdy přijala do výzbroje pistoli P.08 v ráži 9mm a s délkou hlavně 100mm. Rakousko Uherská armáda sice do své výzbroje nikdy nepřijala pistole Salvator Dormus a Schönberger Laumann, které jsou právem považovány za první konstrukce samonabíjecích pistolí vůbec, ale cesta tímto směrem byla nastartována. První Rakousko-Uherskou armádnípistolíí byla pistole Steyr M.7 komorovaná na 8 mm náboj. Přijata do výzbroje byla v roce 1907, ale sériově bla vyráběna fakticky až od roku 1909. Do roku 1913 bylo ve zbrojovce ve Steyeru vyrobeno 53.500 kusů těchto pistolí. Pistoli vyráběla také Továrna na zbraně a stroje v Budapešti a zde byla výroba ukončena o rok později v roce 1914, přičemž v tomto závodě bylo vyrobeno dalších přes 30 tisíc kusů těchto pistolí. Za jejíž konstrukci byl zodpovědný Karel Krnka, jakožto v té době ředitel a konstruktér firmy G. Roth. Nástupcem M.7 byla pistole Steyr M.12 na náboj 9x23 mm, proslulá svou spolehlivostí a nízkými nároky na údržbu. Už od začátku byla konstruována jako armádní zbraň její válečná produkce dosáhla 200 tisíc kusů. Bohužel však potenciál této zbraně nebyl v plné míře využit a to především z důvodu použití náboje 9x23 mm. Pistole mohla dosáhnout daleko většího úspěchu a rozšíření v případě použití náboje 9mm Luger namísto zmiňovaného náboje 9x23 mm. Pistoli zkonstruoval roku 1909 hlavní konstruktér Štýrské zbrojovky (Österreichische Waffenfabriks-Gesellschaft) Konrad Murgthaler. Krnka se vývoje již jakkoliv neúčastnil. Nicméně štýrská zbrojovka se při vývoji nechala inspirovat Krnkovým systémem uzamčení závěru pomocí rotace hlavně. Vývoj pistole nebyl zahájen na základě podnětu rakousko-uherské armády, ale vznikla na základě interní iniciativy právě zmiňované štýrské zbrojovky jako odpověď na né příliš konstrukčně zdařilou (i když spolehlivou) pistoli M.7 Karla Krnky. Armáda měla ale v té době zaveden ve výzbroji revolver Rast-Gasser M.98 a pistoli M.7 a o novou pistoli nejevila až do vypuknutí první světové války zájem. Což donutilo štýrskou zbrojovku nabídnout tuto pistoli i pro užití jiných armád než byla právě Rakousko-uherská. Zájem projevila z prvu chilská a rumunská armáda, kdy ji obě s úspěchem zavedly do své výzbroje. Mimochodem, všechny vyjmenované pistole mám ve své sbírce.

A jak na tom byla japonská císařská armáda? Navzdory tomu, že ve ve 20. letech dvacátého století bylo Japonsko vojenskou velmocí v oblasti východní Asie, tak až do roku 1925 jeho císařská armáda disponovala pouze již vyloženě zastaralými revolvery Smith&Wesson ráže .44 a Typ 26. Typ 26 byl revolver vlastní konstrukce a výroby v ráži japonské 9x22 mm. Sice ho vyvíjeli dlouhých 5 let od roku 1888 až do roku 1893 jako náhradu za revolvery Smith&Wesson, ale bez jakýchkoliv předchozích zkušeností v oblasti konstrukce krátkých palných zbraní a jejich taktického využití. A tak trpěl několika neodstatky jako byl příliš dlouhý chod spouště výhradně dvojčinného mechanismu nebo absence jakékoliv aretace válce v okamžiku, kdy byla po výstřelu uvolněna spoušť. Po výstřelu se mohl válec volně otáčet, což při bojovém užití mohl být problém v případě nechtěného pootočení válce vystřelenou nábojnicí nebo prázdnou komorou do polohy pro další výstřel. Japonci samozřejmě sledovali trend vývoje samonabíjecích pistolí ve světě a bylo jim jasné, že se budou muset samonabíjecímí pistolemi namísto revolverů také vyzbrojit. Projekt nové pistole byl pro Japonce tudíž klíčový a byl jím pověřen Kijiro Nambu, který byl při této příležitosti povýšen do hodnosti majora. Nambu se tomuto vývoji věnoval, respektive ho řídil v Tokyo Artillery Arsenal již od roku 1897 a to tak, že začal nákupem dostupných samonabíjecích pistolí v zahraničí a provedl jejich porovnávací testy. Zjevně byl okouzlen pistolí Mauser C96 a tak jeho práce na nové armádní pistoli vycházela právě z Mauseru C-96 v ráži 7,63mm. Součástí vývoje nové zbraně byl i vývoj nové munice, která stala standardním pistolovým nábojem Japonska až do roku 1945. Její název zní 8x22 mm (8mm Nambu) a vycházela ze zmiňovaného náboje 7,63x25mm vyvinutého pro pistoli Mauser C96. Nambu se nevěnoval pouze vývoji krátkých zbraní, ale měl hlavní zásluhu na zavedení konstrukčně velmi zdařilých a úspěšných opakovacích pušek Arisaka Typ 38, které byly zavedeny do armádní výzbroje v květnu roku 1906. Celkový počet vyrobených pušek a karabin Typ 38 dosahoval závratných počtů ve výši 3,5 miliónu kusů. Na poli pistolí však Nambu zdaleka tak úspěšný nebyl. Ani jedna z jeho prvních tří zkonstruovaných pistolí Grandpa Nambu (1902, Typ A), Baby Nambu (Typ B) a ani Papa Nambu (1902 modifikovaná, Typ A modifikovaný) do armádní výzbroje nikdy přijata nebyla. Pouze pistole Papa Nambu uspěla u námořnictva, které ji přijalo do výzbroje v září roku 1909. Ale ani tak nebyly počty vyrobených kusů nijak vysoké, pistolí Papa Nambu bylo vyrobeno celkem pouhých 10.300 kusů a předchozí tva typy Grandpa a Baby Nambu ani těchto čísel nedosahovaly. A tak zůstávalo u všech třech verzí pistolí u soukromých nákupů japonskými důstojníky, pistole Papa a Baby Nambu byly uvolněny i na civilní trh a v případě pistole Grandpa Nambu došlo také k vývozu do Siamu a Číny.

Mezi léty 1916-1921 Kijiro Nambu experimentoval s konstrukcí pistolí Grandpa, Baby a Papa. Pistole Baby Nambu je sice změnšená verze na náboj 7x20mm, jinak jsou si ale všechny 3 pistole z hlediska konstrukce velmi podobné. Cílem těchto jeho experimentů bylo hlavně zjednodušení a vylepšení konstrukce, tak aby došlo k zásadnímu snížení výrobních nákladů. S vizí, že se už konečně pistole Nambu stane armádní zbraní. Dosavadní pistole byly konstrukčně složité, výrobně náročné a ve finále dost drahé. Cenově nebyly schopny jakkoliv konkurovat evropským pistolím. V Japonsku byly na počátku 20. století u důstojníků oblíbené jako osobní pistole FN 1910 a Colt 1903 z evropské provenience, které v té době stály shodně přibližně 100 yenů. Pistole Baby Nambu však stála 180 yenů a hlavně mladí důstojnící si ji prostě nemohli dovolit. Jednalo se o dva a půl násobek jejich měsíčního platu. Snaha o zavedení pistole do armádní výzbroje byla naprosto zjevná už při vývoji pistole Papa, kdy důkazem toho je značení "Armádní typ" na levé straně rámu. Takže Japonsko bylo v oblasti v oblasti vývoje samonabíjecích pistolí opravdu pozadu oproti Evropě a Americe. Kijiro Nambu si byl zjevně vědom nedostatku svých pistolí a stála před ním skutečná výzva. Je nutno také říci, že Nambu nebyl v lehkém postavení. Výdaje na zbrojení byly po první světové válce v Japosnku značně redukovány, zbrojní výroba se potýkala se snižováním stavu zaměstnanců a jejich četnými stávkami. Což způsobilo to, že vývoj nové pistole byl až neuvěřitelně vleklý. 

Výsledkem jeho experimentů byla v roce 1921 zkušební pistole, vyráběná v Tokyo Artillery Arsenal v Koishikawě. Sériová výrobní čísla dochovaných kusů 1, 3, 6, 8, 13 a 14 naznačují, že se jednalo pravděpodobně ale jen o výrobní dávku 15 až maximálně 20 kusů pistolí. Stejně jako u dřívějších modelů pistolí Grandpa a Papa Nambu se jednalo o samonabíjecí pistoli s uzamčeným závěrem v ráži 8mm Nambu. Co bylo na pistoli zásadní bylo ale to, že měla navýšenou kapacitu zásobníku na 15 kusů nábojů z původních osmi. Z Papa Nambu si pistole převzala mířidla, čili i tangenciální stavitelné hledí, konkávní (dovnitř prohnuté) úchopové plochy matice závěru, která sloužila zároveň k natažení závěru před prvním výstřelem, otočné oko k uchycení řemenu, hliníkovou botku zásobníku včetně checkeringu. A úplně beze změny zůstal výkyvný člen uzamykající závěr. Na pistoli však můžeme najít i prvky, které byly v obměněné podobě použity u budoucí armádní pistole Typ 14. A tak tuto verzi pistole můžeme považovat za jakousi přechodovou mezi Papa Nambu a Typem 14. Nově byla pistole opatřena manuální otočnou pojistkou, která mechanicky blokovala spoušť proti stlačení. Škoda, že tento design pojistky, kdy ji lze ovládat střílející rukou Kijiro Nambu nepoužil také u Typu 14. V dolní vodorovné pozici pojistky byla pistole zajištěna, jejím přizvednutím došlo k odjištění a zároveň také sloužila jako rozborná páčka. Pistole měla výrobně zjednodušený rám a 2 pružiny uložené v drážkách závěru, kdy pravá plnila funkci vratné pružiny závěru a levá sloužila jako pružina úderníku. Takže Nambu opustil systém složité konstrukce vratné pružiny závěru a její vodící tyčky umístěné v trubici na levé straně rámu. Povrch pistolí byl opatřen kyselým modřením, projevující se hlubokým a tmavým odstínem. Závěr, úderník, uzamykací výkyvný člen a některé jiné části byly ponechány v barvě kovu. Zásobníky byly hliníkové včetně botky a jejich tělo bylo poniklované. Ostatní menší díly byly kaleny s krátkodobým ošetřením chemickou pastou způsobující zlatavý odstín. Zajímavostí je také to, že u této pistole byla poprvé použita botka zásobníku kolmá k ose zásobníku a nikoliv paralelní s hlavní, jak tomu bylo u předcházejících pistolí. Slepou uličkou byly ale záchyt zásobníku umístěný na přední straně rukojeti skoro dole a hledí stavitelné v krocích 50,100, 200 a 300 metrů. Jelikož Nambu neměl v plánu použít u této pistole nástavnou pažbu, tak bylo od složité konstrukce stavitelného hledí do budoucna upuštěno. Pistole nebyla nijak těžká, bez nábojů vážila 1,1 kg a to především díky odlehčenému rámu v jeho horní části, kde zůstal jen můstek, na kterém bylo umístěné hledí. A dále také díky odlehčovacím otvorům v zadní části rámu za střenkami a na bocích pouzdra závěru, který tvořil po vzoru předcházejících pistolí jeden díl společně s hlavní ve smyslu jejího prodloužení. Ale i tak Japonci usoudili, že nárůst palebné kapacity nestojí za zvýšení hmotnosti a velikosti pistole a rozhodli se vrátit ke kapacitě 8 nábojů a tento design pistole zůstal výhradně v rovině experimentální.

A tak Nambu pokračoval v dalším vývoji. Žádná zásadní revoluce v konstrukci se ale nakonec nekonala a změny u nově vzniklé pistole byly zaměřeny hlavně na zmiňované zlevnění výroby. Pořád se se svými 231 mm délky po vzoru svých předchůdců jednalo o dost velkou pistoli. Základní konstrukční uzly z Papa Nambu byly zachovány. Pistole převzala uzamčený závěr pomocí výkyvného členu, kdy se po krátkém zákluzu hlavně člen zachytí o rám, vykývne směrem dolů a závěr se odemkne. Po odemčení závěru je v rámu zachycena i hlaveň proti dalšímu pohybu a závěr se již pohybuje samostatně směrem vzad, napíná úderník a poté zasunuje náboj do komory pro další výstřel. Zachována byla i dlouhá přenosová páka, která vede přes celý rám zbraně a zachytává pomocí záchytu na jejím konci napnutý úderník. Páka se otáčí kolem čepu umístěného na levé straně rámu. Po stisknutí spouště se v přední části nad spouští páka vykývne nahoru, což způsobí pokles páky v zadní části a dochází k uvolnění naplého úderníku a následnému výstřelu. Výsledkem tohoto systému je hladká spoušť s relativně malým odporem. Zachována zůstala také 8 milimetrová ráže pistole (8x22mm) a pravotočivý vývrt hlavně s 6 drážkami a 6 poli. Stejně tak i kapacita zásobníku na 8 nábojů. To co bylo ale na pistoli finálně vylepšeno oproti Papa Nambu, bylo následující:

  • pistole získala manuální pojistku. Bohužel díky výrazně velkému hmatníku a tomu, že se otáčela o 180o  nešla ovládat střílející rukou. Ale přínosem v konstrukci pistole bezesporu byla. A to jak z hlediska úsprory výrobních nákladů, ale i z hlediska bezpečnosti. Na předchozích modelech pistolí Grandpa, Baby a Papa Nambu figurovala tzv. prstová pojistka umístěná na přední straně rámu pod lučíkem. Mechanicky blokovala spoušť a bez jejího stlačení nešla spoušť stisknout. Pojistka byla umístěna na levé straně rámu nad lučíkem, v její přední vodorovné poloze byla pistole odjištěna a v zadní poloze byla zajištěna proti výstřelu. Pracovala ve dvou úrovních a to že blokovala zákluz hlavně a také vertikální pohyb přenosové páky. Na prvních pistolích Nagoya Arsenal byla ještě šipka znázorňující směr rotace obloukem nahoru. Při rotaci směrem dolů docházelo k poškození levé střenky pistole.
  • funkce přerušovače pistole byla na nové pistoli značně zjednodušena.
  • čep přenosové páky vyčnívající z rámu připomínající manuální pojistku byl také zjenodušen. Při jeho špatné orientaci u předchozích verzí pistolí nebylo možné zasunout sestavu hlavně a pouzdra závěru do rámu, tudíž jeho správnou orintaci naznačovala pozčiní šipka a pro usnadnění montáže byl zdrsněn. Konstrukce čepu byla nově řešena jako vnitřní a na rámu je vidět nad levou střenkou pouze jeho zakončení, které ale již vnější kontru zbraně nepřesahuje. 

Některé né úplně štastné konstrukční prvky z předcházejících pistolí zůstaly bohužel beze změny. Jednalo se především

V roce 1925 byla upravená pistole úspěšně zavedena do armádní výzbroje pod označením Typ 14, odvíjející se od 14. roku vládnutí císaře Taisho (Yoshihito). Vyráběla se až do konce druhé světové války do roku 1945 a jednalo se o standardní služební pistoli poddůstojníků. Důstojníci sice nosili až do konce druhé světové války jako hlavní zbraň meč, ale pistoli Typ 14 si mohli pořizovat také. Na svou dobu to byla dobrá a spolehlivá pistole, i když né třeba dokonalá. V roce 1927 byla zavedena též do výzbroje císařského námořnictva. Současně s jejím zavedením do výzbroje byla zavedena i nová praxe v značení data výroby. Stejně značen byl i pozdější model pistole, Nambu Typ 94. Datum výroby byl vždy ražen na pravou stranu rámu pod sériové výrobní číslo do oblasti za pažbičku a to v podobě roku vládnutí císaře a konkrétního měsíce výroby. U revolveru Typ 26 a pistolí předcházejících Typu 14 je z dnešního pohledu velmi obtížné přiřadit k jednotlivým sériovým výrobním číslům data, kdy byly zbraně vyrobeny. Žádné informace týkající se vývojů a výroby vojenských zbraní nebyly v Japonsku nidky uveřejňovány a existující informace tohoto druhu byly po druhé světové válce většinou zničeny. A tak nejčastějším vodítkem pro to, kdy byla konkrétní zbraň vyrobena, bývá u těchto zbraní před Typem 14 analýza sériových výrobních čísel dochovaných kusů. 

Je třeba také zmínit, že v prosinci roku 1924 odešel Kijiro Nambu z armády do zaslouženého důchodu. Může se nabízet otázka, zda byl vůbec finální fáze vývoje této pistole účasten. Nambu byl v této době nejuznávanějším japonským konstruktérem ručních palných zbraní a pro svou genialitu je také často označován jako John Browning Japonska. A vzhledem k japonské mentalitě je naprosto nepředstavitelné, že by konečný design pistole nepodléhal schválení jejich předního konstruktéra, i kdyby se třeba již finální fáze vývoje aktivně neúčastnil. 

Ačkoliv byla pistole Typ 14 vyvíjena ve zbrojovce Tokyo Artillery Arsenal, tak její výroba se nejprve rozběhla ve výrobním závodě Chigusa nově vzniklé zbrojovky Nagoya Army Arsenal.