NAMBU TYP 14 :: MOJE SBÍRKA

Úvod > Základní info > NAMBU TYP 14

Na přelomu devatenáctého a dvacáteho století začala ve světě vznikat poměrně rychle celá řada úspěšných konstrukcí samonabíjecích pistolí. A tak si začaly nacházet cestu do armádní výzbroje řady zemí a vytlačovat již konstrukčně zastarávající revolvery, u kterých se i v některých případech začal projevovat malý zastavovací účinek revolverových ráží. Jmenujme alespoň některé přklady. V USA byl vývoj nové americké služební zbraně vynucen trpkými zkušenostmi během filipínského konfliktu, kde se projevila v té době standardní revolverová ráže .38 Long Colt jako skutečně slabá. První z vývojových modelů z řady Browningových pistolí byl Colt 1900 v ráži .38 ACP (pozor, nejedná se o náboj .380ACP/9mm Browning, jehož vznik je datován až později k roku 1908). Zajímavostí této pistole bylo hledí, které zároveň sloužilo jako manuální pojistka a při sklopení směrem dolů hledí blokovalo dopad kohoutu na zápalník. Dalším milníkem ve vývoji byl Colt 1905, první Browningova samonabíjecí pistole komorovaná na náboj .45 ACP. Společnost Colt se pokoušela s touto pistolí prosadit na vojenském, ale i komerčním trhu. Ale až prvním modelem pistole, která vyhověla armádním testům a byla přijata do výzbroje dne 29. března 1911 byl Model 1911, později známý jako M1911. V závěrečných armádních testech jasně Colt zvítězil nad pistolí společnosti Savage. V Německu v letech 1893 až 1899 vyráběly firmy Ludwig Loewe & Co. a DWM pistoli Borchardt C-93 v ráži 7,65x25 mm Borchardt. Vyrobeno bylo celkem 3.100 kusů a tak lze pistoli považovat za první komerrčně úspěšnou na světě. Pistole požívala kloubový závěr ovládaný vratnou zpruhou hodinového typu umístěnou v rozměrném pouzdře v zadní části rámu a měla uzamčený závěr. Když se podíváme houběji do historie, kloubový závěr vycházel konstrukčně z Maximova kulometu a jako první pistole přinesla světu zásadní konstrukční novinku a to užití vyjímatelného zásobníku umístěného v rukojeti pažby. Tento nápad odnímatelného zásobníku Jamese Lee byl však zase prvně použit u pušek Lee Metford a Lee-Enfield. Je potřeba říci, že se jednalo o vskutku nadčasové řešení, protože za posledních 120 let se příliš design zásobníků pistolí nezměnil. Společnost Ludwig Loewe nabízela Borchardtovy pistole jak na civilní tak i vojenský trh, včetně zahraničních. Zbraň testovalo několik armád, ale žádná ji nezavedla do výzbroje. Zásadní zlom nastal až v moment, kdy švýcarská armáda projevila zájem zavést pistoli do své výzbroje a rozhodla se podrobit ji testům. Mělo se jednat o náhradu zastaralého armádního revolveru vzor 1882. Zkoušky proběhly ve Švýcarsku ve dnech 22-23.6.1897. I když výsledky testů byly vesměs pozitivní, Švýcaři vytýkali zbrani její velikost, nepraktičnost, nevhodnou ergonomii a požadovali zbraň v "menším balení". Borchardt odmítl přepracovat pistoli s tím, že zbraň považuje v podstatě za dokonalou. A tak byl touto prací ze strany DWM pověřen George Luger, který zde v té době pracoval jako obchdoní zástupce a pistoli přepracoval. Modifikoval kloubový závěr, zkrátil hlaveň, změnil neergonomický úhel rukojeti tvaru "T" a především odtranil objemné pouzdro vratné pružiny v zadní části rámu. Do rukojeti pistole umístil novou listovou vratnou pružinu. Náboj 7,65x25mm Borchardt byl přepracován na náboj 7,65x21mm Luger. Tím se zrodil fenomén, pistole Borchardt-Luger, později nazývaná Parabellum. Pistole Parabellum 1900 byla přijata do výzbroje švýcarské armády 4.5.1900, čímž se jednalo o první armádní samonabíjecí psitoli. Pistole prošla dalším vývojem, kdy nejzásadnějším milníkem byl vznik nového náboje s větším zastavovacím účinkem 9mm Luger (9x19). Německé námořnictvo zavedlo v roce 1904 do výzbroje pistoli P.04 v ráži 9mm Luger, nástavnou pažbou a délkou hlavně 150mm. To samé učinila v roce 1908 německá armáda, kdy přijala do výzbroje pistoli P.08 v ráži 9mm a s délkou hlavně 100mm. Rakousko Uherská armáda sice do své výzbroje nikdy nepřijala pistole Salvator Dormus a Schönberger Laumann, které jsou právem považovány za první konstrukce samonabíjecích pistolí vůbec, ale cesta tímto směrem byla nastartována. První Rakousko-Uherskou armádnípistolíí byla pistole Steyr M.7 komorovaná na 8 mm náboj. Přijata do výzbroje byla v roce 1907, ale sériově bla vyráběna fakticky až od roku 1909. Do roku 1913 bylo ve zbrojovce ve Steyeru vyrobeno 53.500 kusů těchto pistolí. Pistoli vyráběla také Továrna na zbraně a stroje v Budapešti a zde byla výroba ukončena o rok později v roce 1914, přičemž v tomto závodě bylo vyrobeno dalších přes 30 tisíc kusů těchto pistolí. Za jejíž konstrukci byl zodpovědný Karel Krnka, jakožto v té době ředitel a konstruktér firmy G. Roth. Nástupcem M.7 byla pistole Steyr M.12 na náboj 9x23 mm, proslulá svou spolehlivostí a nízkými nároky na údržbu. Už od začátku byla konstruována jako armádní zbraň její válečná produkce dosáhla 200 tisíc kusů. Bohužel však potenciál této zbraně nebyl v plné míře využit a to především z důvodu použití náboje 9x23 mm. Pistole mohla dosáhnout daleko většího úspěchu a rozšíření v případě použití náboje 9mm Luger namísto zmiňovaného náboje 9x23 mm. Pistoli zkonstruoval roku 1909 hlavní konstruktér Štýrské zbrojovky (Österreichische Waffenfabriks-Gesellschaft) Konrad Murgthaler. Krnka se vývoje již jakkoliv neúčastnil. Nicméně štýrská zbrojovka se při vývoji nechala inspirovat Krnkovým systémem uzamčení závěru pomocí rotace hlavně. Vývoj pistole nebyl zahájen na základě podnětu rakousko-uherské armády, ale vznikla na základě interní iniciativy právě zmiňované štýrské zbrojovky jako odpověď na né příliš konstrukčně zdařilou (i když spolehlivou) pistoli M.7 Karla Krnky. Armáda měla ale v té době zaveden ve výzbroji revolver Rast-Gasser M.98 a pistoli M.7 a o novou pistoli nejevila až do vypuknutí první světové války zájem. Což donutilo štýrskou zbrojovku nabídnout tuto pistoli i pro užití jiných armád než byla právě Rakousko-uherská. Zájem projevila z prvu chilská a rumunská armáda, kdy ji obě s úspěchem zavedly do své výzbroje. Mimochodem, všechny vyjmenované pistole mám ve své sbírce.

A jak na tom byla japonská císařská armáda? Navzdory tomu, že ve ve 20. letech dvacátého století bylo Japonsko vojenskou velmocí v oblasti východní Asie, tak až do roku 1925 jeho císařská armáda disponovala pouze již vyloženě zastaralými revolvery Smith&Wesson ráže .44 a Typ 26. Typ 26 byl revolver vlastní konstrukce a výroby v ráži japonské 9x22 mm. Sice ho vyvíjeli dlouhých 5 let od roku 1888 až do roku 1893 jako náhradu za revolvery Smith&Wesson, ale bez jakýchkoliv předchozích zkušeností v oblasti konstrukce krátkých palných zbraní a jejich taktického využití. A tak trpěl několika neodstatky jako byl příliš dlouhý chod spouště výhradně dvojčinného mechanismu nebo absence jakékoliv aretace válce v okamžiku, kdy byla po výstřelu uvolněna spoušť. Po výstřelu se mohl válec volně otáčet, což při bojovém užití mohl být problém v případě nechtěného pootočení válce vystřelenou nábojnicí nebo prázdnou komorou do polohy pro další výstřel. Japonci samozřejmě sledovali trend vývoje samonabíjecích pistolí ve světě a bylo jim jasné, že se budou muset samonabíjecímí pistolemi namísto revolverů také vyzbrojit. Projekt nové pistole byl pro Japonce tudíž klíčový a byl jím pověřen Kijiro Nambu, který byl při této příležitosti povýšen do hodnosti majora. Nambu se tomuto vývoji věnoval, respektive ho řídil v Tokyo Artillery Arsenal již od roku 1897 a to tak, že začal nákupem dostupných samonabíjecích pistolí v zahraničí a provedl jejich porovnávací testy. Zjevně byl okouzlen pistolí Mauser C96 a tak jeho práce na nové armádní pistoli vycházela právě z Mauseru C-96 v ráži 7,63mm. Součástí vývoje nové zbraně byl i vývoj nové munice, která stala standardním pistolovým nábojem Japonska až do roku 1945. Její název zní 8x22 mm (8mm Nambu) a vycházela ze zmiňovaného náboje 7,63x25mm vyvinutého pro pistoli Mauser C96. Nambu se nevěnoval pouze vývoji krátkých zbraní, ale měl hlavní zásluhu na zavedení konstrukčně velmi zdařilých a úspěšných opakovacích pušek Arisaka Typ 38, které byly zavedeny do armádní výzbroje v květnu roku 1906. Celkový počet vyrobených pušek a karabin Typ 38 dosahoval závratných počtů ve výši 3,5 miliónu kusů. Na poli pistolí však Nambu zdaleka tak úspěšný nebyl. Ani jedna z jeho prvních tří zkonstruovaných pistolí Grandpa Nambu (1902, Typ A), Baby Nambu (Typ B) a ani Papa Nambu (1902 modifikovaná, Typ A modifikovaný) do armádní výzbroje nikdy přijata nebyla. Pouze pistole Papa Nambu uspěla u námořnictva, které ji přijalo do výzbroje v září roku 1909. Ale ani tak nebyly počty vyrobených kusů nijak vysoké, pistolí Papa Nambu bylo vyrobeno celkem pouhých 10.300 kusů a předchozí tva typy Grandpa a Baby Nambu ani těchto čísel nedosahovaly. A tak zůstávalo u všech třech verzí pistolí u soukromých nákupů japonskými důstojníky, pistole Papa a Baby Nambu byly uvolněny i na civilní trh a v případě pistole Grandpa Nambu došlo také k vývozu do Siamu a Číny.

Mezi léty 1916-1921 Kijiro Nambu experimentoval s konstrukcí pistolí Grandpa, Baby a Papa. Pistole Baby Nambu je sice změnšená verze na náboj 7x20mm, jinak jsou si ale všechny 3 pistole z hlediska konstrukce velmi podobné. Cílem těchto jeho experimentů bylo hlavně zjednodušení a vylepšení konstrukce, tak aby došlo k zásadnímu snížení výrobních nákladů. S vizí, že se už konečně pistole Nambu stane armádní zbraní. Dosavadní pistole byly konstrukčně složité, výrobně náročné a ve finále dost drahé. Cenově nebyly schopny jakkoliv konkurovat evropským pistolím. V Japonsku byly na počátku 20. století u důstojníků oblíbené jako osobní pistole FN 1910 a Colt 1903 z evropské provenience, které v té době stály shodně přibližně 100 yenů. Pistole Baby Nambu však stála 180 yenů a hlavně mladí důstojnící si ji prostě nemohli dovolit. Jednalo se o dva a půl násobek jejich měsíčního platu. Snaha o zavedení pistole do armádní výzbroje byla naprosto zjevná už při vývoji pistole Papa, kdy důkazem toho je značení "Armádní typ" na levé straně rámu. Takže Japonsko bylo v oblasti v oblasti vývoje samonabíjecích pistolí opravdu pozadu oproti Evropě a Americe. Kijiro Nambu si byl zjevně vědom nedostatku svých pistolí a stála před ním skutečná výzva. Je nutno také říci, že Nambu nebyl v lehkém postavení. Výdaje na zbrojení byly po první světové válce v Japosnku značně redukovány, zbrojní výroba se potýkala se snižováním stavu zaměstnanců a jejich četnými stávkami. Což způsobilo to, že vývoj nové pistole byl až neuvěřitelně vleklý.

Výsledkem jeho experimentů byla v roce 1921 zkušební pistole, vyráběná v Tokyo Artillery Arsenal v Koishikawě. Sériová výrobní čísla dochovaných kusů 1, 3, 6, 8, 13 a 14 naznačují, že se jednalo pravděpodobně ale jen o výrobní dávku 15 až maximálně 20 kusů pistolí. Stejně jako u dřívějších modelů pistolí Grandpa a Papa Nambu se jednalo o samonabíjecí pistoli s uzamčeným závěrem v ráži 8mm Nambu. Co bylo na pistoli zásadní bylo ale to, že měla navýšenou kapacitu zásobníku na 15 kusů nábojů z původních osmi. Z Papa Nambu si pistole převzala mířidla, čili i tangenciální stavitelné hledí, konkávní (dovnitř prohnuté) úchopové plochy matice závěru, která sloužila zároveň k natažení závěru před prvním výstřelem, otočné oko k uchycení řemenu, hliníkovou botku zásobníku včetně checkeringu. A úplně beze změny zůstal výkyvný člen uzamykající závěr. Na pistoli však můžeme najít i prvky, které byly v obměněné podobě použity u budoucí armádní pistole Typ 14. A tak tuto verzi pistole můžeme považovat za jakousi přechodovou mezi Papa Nambu a Typem 14. Nově byla pistole opatřena manuální otočnou pojistkou, která mechanicky blokovala spoušť proti stlačení. Škoda, že tento design pojistky, kdy ji lze ovládat střílející rukou Kijiro Nambu nepoužil také u Typu 14. V dolní vodorovné pozici pojistky byla pistole zajištěna, jejím přizvednutím došlo k odjištění a zároveň také sloužila jako rozborná páčka. Pistole měla výrobně zjednodušený rám a 2 pružiny uložené v drážkách závěru, kdy pravá plnila funkci vratné pružiny závěru a levá sloužila jako pružina úderníku. Takže Nambu opustil systém složité konstrukce vratné pružiny závěru a její vodící tyčky umístěné v trubici na levé straně rámu. Povrch pistolí byl opatřen kyselým modřením, projevující se hlubokým a tmavým odstínem. Závěr, úderník, uzamykací výkyvný člen a některé jiné části byly ponechány v barvě kovu. Zásobníky byly hliníkové včetně botky a jejich tělo bylo poniklované. Ostatní menší díly byly kaleny s krátkodobým ošetřením chemickou pastou způsobující zlatavý odstín. Zajímavostí je také to, že u této pistole byla poprvé použita botka zásobníku kolmá k ose zásobníku a nikoliv paralelní s hlavní, jak tomu bylo u předcházejících pistolí. Slepou uličkou byly ale záchyt zásobníku umístěný na přední straně rukojeti skoro dole a hledí stavitelné v krocích 50,100, 200 a 300 metrů. Jelikož Nambu neměl v plánu použít u této pistole nástavnou pažbu, tak bylo od složité konstrukce stavitelného hledí do budoucna upuštěno. Pistole nebyla nijak těžká, bez nábojů vážila 1,1 kg a to především díky odlehčenému rámu v jeho horní části, kde zůstal jen můstek, na kterém bylo umístěné hledí. A dále také díky odlehčovacím otvorům v zadní části rámu za střenkami a na bocích pouzdra závěru, který tvořil po vzoru předcházejících pistolí jeden díl společně s hlavní ve smyslu jejího prodloužení. Ale i tak Japonci usoudili, že nárůst palebné kapacity nestojí za zvýšení hmotnosti a velikosti pistole a rozhodli se vrátit ke kapacitě 8 nábojů a tento design pistole zůstal výhradně v rovině experimentální.

A tak Nambu pokračoval v dalším vývoji. Žádná zásadní revoluce v konstrukci se ale nakonec nekonala a změny u nově vzniklé pistole byly zaměřeny hlavně na zmiňované zlevnění výroby. Pořád se se svými 231 mm délky po vzoru svých předchůdců jednalo o dost velkou pistoli. Základní konstrukční uzly z Papa Nambu byly zachovány. Pistole převzala uzamčený závěr pomocí výkyvného členu, kdy se po krátkém zákluzu hlavně člen zachytí o rám, vykývne směrem dolů a závěr se odemkne. Po odemčení závěru je v rámu zachycena i hlaveň proti dalšímu pohybu a závěr se již pohybuje samostatně směrem vzad, napíná úderník a poté zasunuje náboj do komory pro další výstřel. Zachována byla i dlouhá přenosová páka, která vede přes celý rám zbraně a zachytává pomocí záchytu na jejím konci napnutý úderník. Páka se otáčí kolem čepu umístěného na levé straně rámu. Po stisknutí spouště se v přední části nad spouští páka vykývne nahoru, což způsobí pokles páky v její zadní části a dochází k uvolnění naplého úderníku a následnému výstřelu. Výsledkem tohoto systému je hladká spoušť s relativně malým odporem. Zachována zůstala také 8 milimetrová ráže pistole (8x22mm) a pravotočivý vývrt hlavně s 6 drážkami a 6 poli. Stejně tak i kapacita zásobníku na 8 nábojů. Vytahovač zůstal vnitřní s drápkem nahoře na čele závěru, vytahovač zůstal také beze změny jako součást pouzdra závěru. Výhozní okénko zůstalo orientováno směrem nahoru. To co bylo ale na pistoli vylepšeno oproti Papa Nambu hned v počátku, bylo následující:

pistole získala manuální pojistku. Bohužel díky výrazně velkému hmatníku a tomu, že se otáčela o 180^o nešla ovládat střílející rukou nerozdíl od experimentální pistole z roku 1921. Ale přínosem v konstrukci bezesporu byla. A to jak z hlediska úspory výrobních nákladů, ale i z hlediska bezpečnosti. Na předchozích modelech pistolí Grandpa, Baby a Papa Nambu figurovala tzv. prstová pojistka umístěná na přední straně rámu pod lučíkem. Mechanicky blokovala spoušť a bez jejího stlačení nešla spoušť stisknout. Nově vzniklá pojistka byla umístěna na levé straně rámu nad lučíkem, v její přední vodorovné poloze byla pistole odjištěna a v zadní poloze byla zajištěna proti výstřelu. Pracovala ve dvou úrovních a to že blokovala zákluz hlavně a také vertikální pohyb přenosové páky. Na většině pistolí byla ještě šipka znázorňující směr rotace obloukem nahoru. Při rotaci směrem dolů, což bylo také možné, docházelo k poškození levé střenky pistole.
přerušovač byl na nové pistoli zásadně změněn. Na místo komplikovaného odpruženého planžeru na předním konci přenosové páky plnila nově funkci přerušovače odpružená páka na spoušti. Princip funkce byl takový, že po výstřelu vybrání v pouzdře závěru dole za nábojovou komorou posunulo přerušovač až za přední ozub přenosové páky. Záchyt úderníku, který byl tvořen ozubem na zadní části přenosové páky se sice vrátil díky jejímu odpružení do původní horní polohy a zachytil úderník pro další výstřel, ale bez opětovného uvolnění spouště nebyl další výstřel možný. Teprve až po uvolnění spouště přerušovač opětovně klesnul pod přední ozub přenosové páky a tím bylo možné přenosovou páku v její přední části stiskem spouště opětovně nadzvednout. Což způsobilo pokles páky na jejím zadním konci, uvolnění úderníku ze záchytu a tím došlo k dalšímu výstřelu.
čep přenosové páky původně vyčnívající z rámu a připomínající manuální pojistku byl také zjenodušen. Při jeho špatné orientaci u předchozích verzí pistolí nebylo možné zasunout sestavu hlavně a pouzdra závěru do rámu, tudíž jeho správnou orintaci naznačovala pozčiní šipka. Konstrukce čepu byla nově řešena jako vnitřní a na rámu je vidět nad levou střenkou pouze jeho zakončení.
rám pistolí na předchozích verzích byl velmi komplikovaný a byl výrobně tím nejdražším dílem na celé pistoli. Jeho výroba byla časově náročná a tak zjednodušení rámu bylo naprosto logickým krokem. Značně vycházelo z konstrukce experimentální pistole z roku 1921. Na vrchní straně rámu zůstal jen můstek nesoucí hledí a především byla odstraněna výrobně náročná trubice pro vratnou pružinu závěru a její vodící tyčku na levém boku pistole. Vratné pružiny závěru byly nově 2 a zapadaly do drážek na levé a pravé straně závěru. Opíraly o zadní plochu rámu, která zároveň sloužila jako doraz pouzdra závěru tvořícího s hlavní jeden celek.
posuvný a plně odnímatelný domeček spouště, skládající se z lučíku a spouště samotné byl také nutně pozměněn v návaznosti na novou konstrukcí rámu, přenosové páky a přerušovače.
Japonci se opět vrátili vzadu na rámu k pevnému oku pro uchycení řemenu. A to po vzoru pistole Grandpa Nambu namísto otočného a výrobně dražšího otočného oka pistole Papa Nambu.
zásadně byl překonstruován a zjednodušen závěr pistole. Vyráběl se z tyčoviny o průměru 18 mm a jeho konec byl nově opatřen závitem pro našroubování matice závěru, která byla u předchozích verzí pistolí šroubována na vodící tyčku vratné pružiny. Pin na úderníku, pomocí kterého byl úderník zachytáván v zadní poloze pro výstřel byl nově orientován směrem dolů. S tím souvisela i změna vodící drážky úderníku, která byla vyfrézována na spodní straně závěru. Díky tomuto mohl být změnšen zadní ozub přenosové páky a tím opět došlo k úspoře ve výrobě. U předchozích verzí pistolí byl pin na úderníku orientován směrem doleva. Jak již bylo zmíněno, závěr měl nově na obou bocích dvě drážky pro dvě vratné pružiny a na spodní ploše vpředu drážku pro vyhazovač a vzadu pro pin úderníku. Při posuvném pohybu byl závěr vpředu veden vytahovačem a vzadu dvěma oky zadní plochy rámu, která se pohybovala v drážkách pro vratné pružiny závěru.
konstrukční změny a opět zjednodušení doznal také výkyvný člen. Změnil způsob uchycení k pouzdru závěru a tak již neměl uprostřed výrobně drahou průběžnou drážku.
již na první pohled je zjevné, že výraznou změnou prošly požabičky pistole. Složitý checkering/zdrsnění pažbiček rukojeti v podobě mělkých jehlánků bylo nahrazeno jednoduchým a výrobně nenáročným podélným drážkováním, které se vyskytovalo u většiny výrobních provedení pistolí. Toto drážkování pažbiček pistolí Typ 14 zajišťovalo mnohem jistější úchop než tomu bylo u předchozích Nambu pistolí. Rukojeť byla navíc zúžena, takže se pistole dobře držela i střelcům s menší rukou. Ale i těm s větší rukou zajišťovala jistý úchop.
pistole Grandpa a Papa Nambu měly konstrukčně komplikovné stavitelné tangenciální hledí. U Typu 14 bylo nově řešeno jako otevřený zářez na můstku v zadní části rámu. Což eliminovalo možnost užití drahé nástavné pažby, která byla před tím součástí všech pistolí Grandpa Nambu a poté jen třech kusů pistolí Papa Nambu určených pro vývoz do Siamu. Jako součást armádní služební zbraně byla však nástavná pažba zbytečná. I muška dostala změny. Pořád byla řešena jako posuvná v rybině pro stranovou korekci nastřelení pistole, ale v zadní části byla zaoblená, tak aby se nezadrhávala o pouzdro či uniformu. Zařez hledí se ale směrem dolů rozšiřoval, což společně s muškou průřezu obráceného "V" poskytovalo střelci velmi dobře čitelný obraz mířidel pro rychlé, ale především precizní zamíření.
co se týká zásobníků, tak hlavní změnou bylo nahrazení jehlánkového checkeringu úchpových ploch drážkami, stejně jako u pažbiček rukojetí. Nemělo to pouze význam v podobě úspory výrobních nákladů. Zásobníky jdou u pistolí Typ 14, ale i předchozích typů Nambu pistolí obtížně vytáhnout z rámu v moment, kdy zachucují závěr v zadní poloze. A toto nové vodorovné drážkování zajišťovalo lepší úchop a snadnější vytažení v případě nepříznivých podmínek při bojovém užití pistole, kdy měl voják ruce například mokré nebo od bahna. Botka zásobníků byla kolmá k ose zásobníků stejně jako u experimentální pistole z roku 1921, kdy u předcházejících verzí pistolí byla botka paralelní s hlavní.
záchyt zásobníku byl nově řešen jako jeden díl na místo komplikovaného dvoudílného. Navíc nevyčníval ven ze zbraně nad levou pažbičku jako u předchozích modelů. Takže se tím snížilo riziko, že si voják nechtěně uvolní ze zbraně zásobník naplněný náboji.
úplně jinak byla řešena matice závěru. Šroubovala se nově na závěr a nikoliv na vodící tyčku vratné pružiny, jako tomu bylo u předešlých pistolí. Pomocí matice se natahoval závěr a proto byla její úchopová plocha značně vylepšena. Na bocích měla zdrsění a po celém obvodu dvě paralelní odlehčovací drážky. Matici úderníku nově nahradila pouze jednoduchá vodící tyčka úderníku, která také uzamykala matici závěru proti nechtěnému vyšroubování. Toto řešení bylo velkým ekonomickým i konstrukčním přínosem pro novou pistoli. Jednak bylo takovéto řešení matice závěru celkově jednodušší na výrobu, ale u předchozích verzí pistolí bylo možné matici úderníku také poměrně snadné nechtěně uvolnit a ztratit. Což se již u Typu 14 nedělo.
na pistoli se objevily i jiné drobné změny, jako bylo například zesílení vytahovače.
A PŘEDEVŠÍM...design pistole se měnil a vyvíjel v průběhu celého výrobního života pistole.

V konečném hodnocení se ale jednalo o pistoli, jejíž konstrukce byla nejen vylepšena, ale i značně zjednodušena, tak aby ji bylo možné vyrábět sériově, čili mnohem rychleji a levněji než tomu bylo u předcházejících Nambu pistolí. Byla také snažší na rozebrání a složení, údržbu a byla také uživatelsky příjemnější. Pistole byla dobře vyvážená, nebyla těžká na hlaveň. Měla příjemný sklon rukojeti, né tak toporný jako tomu bylo u Rakousko-Uherských psitolí a ani né tak velký jako tomu bylo u pistolí Parabellum. Sklon rukojeti připomínal spíše pistoli 1911. Spoušť měla hladký chod a byla lehká, umožňovala precizní spouštění. Střenky zajišťovaly kvalitní úchop i za nepříznívých podmínek a nebyly náchylné k poškození. Nově vyvinutá manuální pojistka a přerušovač byly spolehlivé. Stejně tak i vytahovač a vyhazovač byly konstrukčně jednoduché a bezproblémově funkční. Zásobníky byly robustní a odolné konstrukce, záchyt zásobníků byl umístěn na rámu v dobrém dosahu pro snadné uvolnění zásobníků. A tak v roce 1925 byla upravená pistole úspěšně zavedena do armádní výzbroje pod označením Typ 14, odvíjející se od 14. roku vládnutí císaře Taisho (Yoshihito). Vyráběla se až do konce druhé světové války do roku 1945 a jednalo se o standardní služební pistoli poddůstojníků. Důstojníci sice nosili až do konce druhé světové války jako hlavní zbraň meč, který byl pro Japonce vždy symbolem moci. Pistoli Typ 14 si mohli ale zakoupit z vlastních zdrojů také. Na svou dobu to byla dobrá a spolehlivá pistole, i když né třeba dokonalá. V roce 1927 byla zavedena též do výzbroje císařského námořnictva. Je třeba také zmínit, že v prosinci roku 1924 odešel Kijiro Nambu z armády do zaslouženého důchodu. Může se nabízet otázka, zda byl vůbec finální fáze vývoje této pistole účasten. Nambu byl v této době nejuznávanějším japonským konstruktérem ručních palných zbraní a pro svou genialitu je také často označován jako John Browning Japonska. A vzhledem k japonské mentalitě je naprosto nepředstavitelné, že by konečný design pistole nepodléhal schválení jejich předního konstruktéra, i kdyby se třeba již finální fáze vývoje aktivně neúčastnil.

Některé né úplně štastné konstrukční prvky z předcházejících pistolí zůstaly ale bohužel beze změny. Jednalo se především o to, že pistole neměla žádný záchyt závěru, který by zachytil závěr v zadní poloze po vystřelení posledního náboje. Závěr byl zachycen pouze výstupkem na podavači zásobníku. Což bylo důvodem, že poté bylo relativně obtížné zásobník ze zbraně vyjmout. To bývalo i důvodem ztráty zásobníků u pistolí a proto se dnes valná část dochovaných pistolí vyskytuje s nesčíslovaným zásobníkem. Po dost násilném vyjmutí zásobníku sjel závěr do přední polohy a následně bylo nutné opětovně znovu závěr manuálně natáhnout a tím zasunout první náboj nového zásobníku do komory. Což není z dnešního pohledu příliš efektivní řešení. Slabinou pistole byla také již zmiňovaná pozice manuální pojistky, která nešla ovládat střílející rukou a také malý zastavovací účinek náboje 8mm Nambu, který byl zhruba na úrovni náboje 9mm Browning. Tyto nedostatky lze příčíst na vrub především nezkušenosti Japonců s využitím pistole jako taktické zbraně. A pak to souviselo také se samotnou mentalitou Japonců. Japonci se cítili být morálně nadřazenými díky své nebojácnosti tváří v tvář smrti a vnímali to jako nástroj pro vítězství v boji. A zjevně je o opaku nepřesvědčily ani obrovské masové ztráty Britů na území Francie v období první světové války, v moment kdy Britové čelili německým kulometům. V době, kdy byla pistole Typ 14 zaváděna do výzbroje armády a námořnictva byla považována spíše za praktickou náhražku meče při vymáhání pořádku a popravách zajatců na územích ovládaných Japonskem. Nikoliv však jako efektivní nástroj v boji, tak jak to bylo vnímáno v USA či Evropě.

Po první světové válce se Japonsko nenacházelo v jednoduché situaci. Sice prošlo na konci 19. století prudkým procesem modernizace, ale pořád zde panoval feudální systém. Rychle rostla populace, s ní i spoejná nezaměstnanost a Japonsko trpělo nedostatkem surovin, které muselo převážně dovážet. Potýkalo se také s korupcí a neposlušností mladých armádních důstojník, kteří vzhlíželi k extrémnímu nacionalismu. Navíc Japosnko čelilo jedné z nejhorších přírodních katastrof v novodobých dějinách lidstva. Mluvíme zde o zemětřesení, které zasáhlo Tokyo přesně 2 minuty po poledni 1. září roku 1923. I když trvalo pouhých 15 vteřin, tak dosáhlo síly 8,3 stupně Richterovy škály a při tomto neštěstí zemřelo téměř 150 tisíc lidí, hmotné škody v té době přesáhly 4,5 miliardy dolarů. Co se týká územní situace, po skončení Rusko-Japonské války, která probíhala v letech 1904-1905, Japonci ovládali Koreu, která byla od roku 1905 japonským protektorátem a v roce 1910 ji anektovali úplně. Do jejich sféry vlivu však spadala jako výsledek války Rusko-Japonské války také jižní část Mandžuska bohatá na nerostné suroviny, které bylo ale stále součástí Číny. Japonci zde nahradili Rusko jako rozhodující zahraniční velmoc a v roce 1906 prodloužili jihomandžuskou železnici, která nově vedla na jih až do města Porth Arthur. Bohužel pro Japonce na konci 20. let svůj vliv v Mandžusku začali ztrácet a tak jejich jasným směrem byla nová teritoriální expanze. Provedli zinscenovaný bombový útok na vlastní železnici, který byl záminkou pro úplnou invazi japonské Kuantungské armády do Mandžuska 18. září 1931. Čínská rozvrácená armáda nebyla schopna Japoncům vzdorovat a tak Japonci 18. března 1932 na území Mandžuska vyhlásili Mandžuský stát, tzv. Mandžukuo. O dva roky později se také Japonci prohlásili ochráncem míru v celé východní Asii bez možnosti zásahu jakékoliv jiné světové velmoci. 7. července 1937 došlo k incidentu mezi japonskými a čínskými vojáky na mostě Marka Pola poblíž Pekingu, což Japonci využili k zahájení totální války. Rychle obsadili Peking a následně i Šanghai. Tento datum je někdy považován za úplný počátek druhé světové války. A období Japonské invaze do Mandžuska a Číny bylo právě to, kdy Japonci začali využívat pistole Typ 14 jako taktickou bojovou zbraň a v průběhu drsných zim se začaly projevovat i její některé další nedostatky.

Praskání úderníků bylo chronickým problémem u pistolí z počátků výroby. Japonci provedli celou řadu testů, než přijmuli tři nápravná opatření. Zlepšili proces kování, zlepšili proces tepelné úpravy úderníků a začali používat na výrobu nikl-chrom-molybdénovou ocel na jejich výrobu. Což vyústilo v úspěšné splnění cyklického testu, kdy úderník zvládnul dopadnout 300x na olověnou destičku bez jakéhokoliv defektu. Nicméně okamžitým nápravným optařením bylo, že došlo k úpravě pouzder, kdy na boku kapsy na náboje byl ještě prostor pro náhradní úderník. Pouzdra, která toto nemají pocházejí opravdu jen z počátků výroby a bylo jich vyrobeno jen málo.

Zkušenosti ze zimních měsíců z Mandžuska na přelomu let 1930/31 poukázaly na další zásadní problém v konstrukci pistolí. Úderníky začaly v pistolích zamrzat a pistole nestřílely. Proto došlo dne 13. června 1931 ke zmrazení nového designu pistolí, kdy byl zkrácen úderník z 87mm na 73mm a vodící tyčka úderníku byla prodloužena z 35mm na 47mm. S tím souviselo i prodloužení vodící drážky úderníku na spodní straně závěru umožňující delší pohyb úderníku. A tato drážka musela být nutně přidána také na ozub výkyvného členu v místě uzamykání závěru. Což mělo ve výsledku ten důsledek, že se zmenšila kontaktní plocha úderníku se závěrem, na které mohl úderník přimrznout. Zvětšila se ale tím také dráha pohybu úderníku a tím docházelo k silnějšímu napichování zápalek nábojů. V roce 1932 došlo k velké svolávací akci, kdy byly posílány doposud všechny vyrobené pistole do roku 1932 v Nagoya Arsenal výrobní závod Chigusa a Tokyo Arsenal do Nambu Rifle Manufacturing Company na úpravy. Za povšimnutí stojí, že při zvětšování drážky pro úderník na spodní straně závěru si Japonci na závěru udělali rysku, kam až má nová drážka vést. Naměřil jsem, že na upravených závěrech zůstávaly ale pouhé 2 milimetry materiálu mezi drážkou pro úderník a drážkou pro vyhazovač. Což bylo skutečně málo, ale bylo to tolerováno, protože to bylo levnější než vyrábět nový závěr. Někdy se ale úprava nepovedla, drážky se spojily v jednu a tak bylo stejně potřeba vyrobit závěr nový. Od ledna 1932 (Showa 7,1, čili od 7.roku vládnutí císaře Hirohita) byly zkrácené úderníky a prodloužené vodící tyčky úderníků implementovány do sériové výroby Nagoya a Tokyo Arsenal. Závěry byly nově vyráběny tak, že se kromě delší drážky pro úderník také zkrátila ta pro vyhazovač, tak aby se masa materiálu mezi drážkami zvětšila.

Drobnou úpravou bylo současně se zkrácením úderníku a prodloužením vodící tyčky úderníku také to, že boční plochy vodící tyčky byly zploštěny, tak aby se tyčka samotného úderníku dotýkala jen na koncích a tyto díly k sobě nepřimrzaly. Společnost Tokyo Arsenal, která v době této změny pistole vyráběla, implementovala plošky na bocích vodících tyčky úderníku již v roce 1932. Ale Nambu Rifle Manufacturing Company, která pistole Nagoya a Tokyo Arsenal upravovala sice použila kratší kratší úderník s delší tyčkou, ale tyčka byla bez plošek na bocích. Společnost Nambu sice vyráběla také vlastní pistole od prosince 1933, ale teprve až od roku 1935 začala používat design s ploškami na bocích tyček. U výrobce Nagoya Arsenal, výrobní závod Toriimatsu bylo v období druhé světové války od roku 1942 z důvodu zrychlování výroby opětovně od zploštění tyček upuštěno.

U pistolí přibyla také v roce 1932 (Showa 7,1) zásobníková pojistka, která mechanicky blokovala spoušť, pokud nebyl do pistole vložen zásobník. V počátcích výroby pistole nedisponovaly z důvodu úspory nákladů žádnou jinou pojsitkou než manuální a zásobníková pojistka byla reakcí na četné nehody při čištění pistolí, kdy po vytažení zásobníku zůstal náboj v komoře. Stačilo zmáčknout spoušť o malém odporu a pistole vystřelila. Naprostým problém byla totiž utkvělá a všudy přítomná představa v japonské armádě, že pistole bez zásobníku nemůže vystřelit. Do té doby vyrobené pistole začaly být překotně upravovány opět v Nambu Rifle Manufacturing Company. Proč na tuto problematiku nebyl kladen důraz při výcviku vojáků není z dnešního pohledu příliš moc jasné.

Tyto dodatečné opravy existijících pistolí v podobě změn zkrácení úderníku/prodloužení jeho vodící tyčky a přidání zásobníkové pojistky do mechanismu spouště byly postupně dokončeny až v květnu roku 1940. Celkem bylo takto upraveno v součtu 29.000 kusů pistolí Typ 14 Nagoya a Tokyo Army Arsenal. Většina z těchto pistolí byla upravována v Nambu Rifle Mfg. Co., což je případ i mé pistole Tokyo Arsenal (Showa 4.8). Takto upravované pistole ve zbrojovce "Nambu" nesly isnpekční značku Tokyo Arsenal na levé straně rámu. Jak je obecně známo, zbrojovka Nagoya Arsenal byla sice zodpovědná za praktickou kontrolu výroby ve společnosti "Nambu", ale za finální kontrolu pistolí ve společnosti "Nambu" zodpovídali inspektoři z Tokyo Arsenal. Dochovalo se však i několik málo pistolí, které byly upraveny přímo ve zbrojovce Nagoya, respektive zbrojovka osadila pistole nově vyrobenými díly. Což je případ i mé pistole výrobce Nagoya Arsenal, závod Chigusa (Showa 2.7), kdy pistole byla osazena nově vyrobeným závěrem. Což potvrzuje inspekční značka Nagoya umístěná shodně jako u pistolí upravovaných v Nambu Rifle Mfg. Co. na levé straně rámu. Jedná se o raritní zbraň.

Zkušenosti během zimního nasazení v roce 1937 si vynuily také další změnu v podobě výrazně rozšířeného lučíku spouště pro střelbu v rukavicích. Ta byla implementována do výroby v září 1939 výrobcem Nambu Rifle Manufacturing Company, v době kdy šla Evropa do války a tento design s rozšířeným lučíkem se stal standardem až do konce sériové výroby. Což znamená u všech pistolí výrobce "Nambu" a Nagoya výrobní závod Toriimatsu.

Současně se zavedením pistole Typ 14 do výzbroje byla zavedena i nová praxe v značení data výroby. Stejně značen byl i pozdější model pistole, Nambu Typ 94. Datum výroby byl vždy ražen na pravou stranu rámu pod sériové výrobní číslo do oblasti za pažbičku a to v podobě roku vládnutí císaře a konkrétního měsíce výroby. U revolveru Typ 26 a pistolí předcházejících Typu 14 je z dnešního pohledu velmi obtížné přiřadit k jednotlivým sériovým výrobním číslům data, kdy byly zbraně vyrobeny. Žádné informace týkající se vývojů a výroby vojenských zbraní nebyly v Japonsku nidky uveřejňovány a existující informace tohoto druhu byly po druhé světové válce většinou zničeny. A tak nejčastějším vodítkem pro to, kdy byla konkrétní zbraň vyrobena, bývá u těchto zbraní před Typem 14 analýza sériových výrobních čísel dochovaných kusů.

Rozborka bez nutnosti použití nářadí je velká deviza této pistole. V zásadě je podobná jako u předchozích pistolí Nambu, ale je snažší díky absenci vodící tyčky a vratné pružiny na boku rámu. Začíná tím, že manuální pojistka musí být v přední poloze umožňující střelbu. Z pistole vyjmeme zásobník, zkontrolujeme, že je prázdný a opětovně ho do pistole vložíme. Pomocí matice závěru stáhneme závěr dozadu, dokud není zachycenem podavačem zásobníku v zadní poloze. Zkontrolujeme, že v komoře není náboj. Následně stiskneme odpruženou vodící tyčku úderníku v zadní části matice závěru, držíme ji stisknutou a ve směru proti směru hodinových ručiček matici vyšroubujeme. Nyní vyjmeme vodící tyčku pružiny úderníku, pružinu úderníku a úderník. Vyjmeme zásobník, jde to fakt ztuha a závěr sjede do přední polohy. Proti pevné desce stlačíme hlaveň směrem vzad, zároveň stiskneme tlačítko záchytu zásobníku a tím dojde k uvolnění lučíku spouště, který stáhneme směrem dolů (hlaveň musí být stále stlačena do zadní polohy a tlačítko záchytu zásobníku stále stisknuto při stahování lučíku). Lučík se spouští jde z rámu pistole sejmout úplně. Nyní můžeme vyjmout směrem vpřed sestavu hlavně a pouzdra závěru z rámu a z ní poté vyjmout závěr s vratnými pružinami. Z pouzdra závěru sejmeme výkyvný člen. Stáhnutí lučíku je ale někdy obtížné, obzvláště u pistolí pozdější výroby bývá lučík na rámu usazen velmi těsně. V tom případě pomůže kolík, který prostrčíme skrz lučík a lučík stáhneme pomocí něho. V tom případě se to ale lépe dělá ve dvou lidech. Ale pozor na poškrábání nebo poničení pistole, vždy je potřeba mít na paměti minimálně její historickou hodnotu. Pokud sejmeme i obě střenky, kdy každá je fixována dole jedním šroubkem, tak můžeme vyjmout také záchyt zásobníku a jeho pružinu. Ale pozor, tyto dva díly jsou na svém místě fixovány jen střenkami a můžeme je snadno ztratit. Z rámu můžeme vyjmout i pružinu výkyvného členu jako prevenci proti ztrátě. Složení pistole probíhá obdobným způsobem, ale v opačném pořadí. Závěr a pružiny zasuneme do pouzdra. Poté je důležité, aby byl do pistole zpět vložen výkyvný člen a je třeba vyzkoušet, zda správně uzamyká závěr. V opačném hrozí riziko nevratného poškození pistole a zranění střelce. Při vkládání sestavy hlaveň/poudzdro, závěr, pružiny a výkyvný člen do rámu je dobré celou sestavu otočit vzhůru nohama, jinak se sestava díky gravitaci rozpadne. Než zasuneme zpět lučík, tak je opět nutné stisknout talčítko záchytu zásobníku a sestavu se závěrem zasunout dozadu. Před následným vložením úderníku do závěru nejdříve zasuneme do rámu zásobník, tak aby mohla být stiknuta spoušť a záchyt úderníku nebránil jeho úplnému zasunutí vpřed. Pro správnou instalaci tyčky pružiny úderníku s pružinou je v matici vybrání ve tvaru "V", kdy bez jejího správného usazení matici zpět zašroubovat nelze. Zašroubování matice závěru je o něco komplikovanější než vyšroubování. Po třech otočkách ji nelze zašroubovat dále. Proto ji otočíme zpět zhruba o 3/4 otočky, v ten moment tyčka úderníku zapadne do vybrání v závěru a za současného stisku tyčky můžeme matici již plně zašroubovat.

Ačkoliv byla pistole Typ 14 vyvíjena ve zbrojovce Tokyo Artillery Arsenal, tak její výroba se nejprve rozběhla ve výrobním závodě Chigusa nově vzniklé zbrojovky Nagoya Army Arsenal v listopadu roku 1926. Vyráběla se, až do konce druhé světové války do srpna 1945, kdy její výrobu ukončila kapitulace císařského Japonska 15.8.1945. Vyrábělo ji několik výrobců a zde přináším přehled:

Za povšimnutí stojí, že době dvě největší japonské zbrojovky Kokura a Nagoya Arsenal přerušily výrobu pistole Typ 14 ve prospěch nového soukromého výrobce zbraní, společnosti Nambu Rifle Manufacturing Company. V roce 1924 Kijiro Nambu odstoupil z pozice ředitele Tokyo Arsenal a šel do důchodu. Leč nezahálel a začal si během následujících 3 let budovat vlastní zbrojovku. Společnost Okura Trading mu poskytla vstupní kapitál a tak mohl v roce 1927 spustit výrobu, nejdříve v Nakanu a nakonec v Kokubunji poblíž Tokya. Po skromných začátcích, kdy se společnost věnovala výrobě cvičných pušek a kulometů získal Nambu v roce 1931 kontrakt na úpravu pistolí Typ 14 a to z důvodu neblahých zkušeností s se zamrzáním pistolí během zimního mandžuského nasazení. Nambu byl dlouho uznávaný v Japonsku jako nedostižný konstruktér zbraní, ale až po odchodu z armády mohl plně uplatnit svůj vliv v hierarchickém systému japonské společnosti. A tak se v létě roku 1936 stalo do té doby něco nevídaného a jeho společnost jakožto soukromý subjekt se stala jediným výrobcem armádních pistolí Typ 14 a Typ 94. A bylo tomu tak v případě pistole Typ 14 až do doby, než Japonci napadli Pear Harbour 7.12.1941, kdy začaly být pistole také paralelně opět vyráběny v Nagoya Arsenal, v závodě Toriimatsu. Co se týká pistolí Typ 94, tak Nambu byl jejím výhradním výrobcem až do samotného konce druhé světové války.

Často bývá v různých historických pramanech udáván leden roku 1927 (Showa 2,1) jako ten, kdy byla zahájena sériová výroba pistole Typ 14. Ale není to tak úplně pravda, výroba pistolí začala nejpozději v listopadu roku 1926 a možná dokonce již v říjnu tohoto roku. Dne 25. prosince 1926 umírá ve věku 47 let císař éry Taisho ("Velká spravedlnost", vlastním jménem Yoshihito) a na trůn v ten samý den nastupuje jeho syn Hirohito a začíná éra Showa (v překladu "Zářící mír"). A právě dlouhodobě nebyly známy žádné starší pistole než z období Showa 2,1, čili z ledna 1927. Dnes je ale již zmapováno o něco více jak deset pistolí v rozsahu čísel 43-104, které spadají do období Taisho 15,11 a 15,12, čili do do období od listopadu do prosince 1926. Pokud by se dohledaly některé pistole v rozsahu číel 1-42, tak je možné, že by potvrdily start sériové výroby již v říjnu 1926 (Taisho 15,10). Může se také nabízet otázka, proč neexistují žádné pistole z období Showa 1, čili z prvního roku vládnutí císaře Hirohita a proč zde byla roční prodleva ve výrobě. Ale o nic takového se nejedná, první rok vládnutí císaře Hirohita Showa 2,1 byl shodný s Taisho 15, posledním rokem vládnutí císaře Yoshihita. Po smrti svého otce vládnul Hirohito v roce 1926 pouhých 7 dní. A je nemyslitelné, že by nějaká pistole Showa 1,12 v období národního smutku v roce 1926 byla vůbec vyrobena. A jelikož mezi posledním známým sériovým číslem 104 z období Taisho 15,12 a prvním 116 z Showa 2,1 není zmapováno pouhých 12 kusů pistolí, tak je také velmi nepravděpodobné, že by výroba v období Showa začínala opět sériovým číslem 1.

To že byla výroba nejdříve zahájena v Nagoya Arsenal není až tak překvapivé. Byl to důsledek ničivého zemětřesení v roce 1923, kdy závod Tokyo Artillery Arsenal v Koishikawě byl těžce poškozen a přibližně polovina výrobních kapacit této zbrojovky byla zničena. Hned v roce 1923 začali Japonci s výstavbou nového zbrojního závodu ve městě Nagoya v prefektuře Aichi ležícím na největším japonském ostrově Honšú. Byla to logická volba, Nagoya byla významným železničním uzlem a přístavním městem na břehu Tichého oceánu. A dodnes je to největší obchodní přístav v Japonsku zajišťující 10% z celkového vývozu. Nagoya byla již v této době také jedním z největších japonských měst a významným průmyslovým centrem. Což bylo výhodné z hlediska zásobení materiály pro výrobu a také z hlediska dostupné pracovní síly. Výroba se rozběhla ve výrobním závodě v Chiguse, ale za šest let výroby mezi léty 1926-1932 zde nevzniklo více jak 7.800 kusů (sériové číslo 7.808 je dnes nejvyšší zaznamenané), nejedná se tudíž o nijak závratné číslo. V roce 1927 v počátcích výroby bylo vyráběno v průměru 130 pistolí měsíčně. Vrcholem byl rok 1928, kdy zbrojovka vyráběla v průměru 165 kusů pistolí měsíčně. V roce 1929 i 1930 bylo vyráběno 100 pistolí měsíčně, ale pak začala výroba v posledních dvou letech ještě více upadat a v Nagoye nevznikalo více jak 51 kusů pistolí měsíčně v roce 1931 a 65 kusů pistolí v roce 1932. Mizivé počty výroby v těchto posledních dvou letech souvisel s kontraktem Kijira Nambu a jeho soukromé společnosti na kompletní výrobu pistolí Typ 14. Součástí kontraktu byl i transfer veškerého nářadí, raznic a rozpracované výroby ze závodu Nagoya Arsenal v Chiguse do Nambu Rifle Manufacturing Company v Kokubunji. Výroba v Chiguse byla ukončena v listopadu 1932 a v Kokubunji se rozběhla o rok později v prosinci 1933. Sériová výrobní čísla navazovala na výrobu v Nagoya Arsenal, nejnižší zaznamené číslo Nambu Rifle Manufacturing Company je 7.835.

Jako důsledek Tokijského zemětřesení byl dne 22. října 1927 oficiálně oznámen záměr rozprostřít zbrojní výrobu napříč Japonskem, aby nebyla soustředěna výhradně v Tokiu. Bylo rozhodnuto, že veškerá výroba malých zbraní bude přesunuta z Tokyo Arsenal do Kokury v prefektuře Fukuoka na ostrově Kjúšú. Nehledě na tento plánovaný přesun bylo ale vyrobeno nové nářadí a po opravě všech škod způsobených zěmětřesením byla v květnu roku 1928 spuštěna výroba pistolí Typ 14 také v Koishikawě v Tokyo Arsenal paralelně s Nagoyou. A stejně jako v Nagoya Army Arsenal začala sériovým výrobním číslem 1 a během sedmi let zde bylo vyrobeno 31.900 kusů pistolí, což byl zhruba čtyř násobek produkce v Nagoye. Výroba v Tokyo Arsenal běžela celkem stabilně až do konce září 1931, kdy bylo vyrobeno 22.573 kusů pistolí z celkového počtu necelých třiceti dvou tisíc. Za poslední tři měsíce roku 1931 bylo ale vyrobeno pouhých 182 pistolí, což bez pochyby souviselo se svolávací, týkající se zkracování úderníků a implementací zásobníkových pojistek, která byla odstartována na počátku roku 1932. Ale ani v roce 1932 a ani v následujících letech se již výroba v Tokyo Arsenal nijak zásadně nerozjela, reálný termín přesununu výroby do Kokury se neodvratně blížil.

Provoz v Kokura Army Arsenal byl sice oficiálně zahájen již 1. listopadu 1933, ale realita byla taková, že vedení sídlilo v provizorní budově a výrobní závod nebyl ještě zdaleka dokončen. A tak byl transfer výroby pistole Typ 14 ze zbrojovky v Tokiu byl dokončen až k 31. březnu 1935. Od dubna 1935 probíhala výroba pistole již v Kokuře namísto Koishikawy. Kokura měla výbornou polohu, byla to významná metalurgická oblast Japonska a byl to také nejbližší přístav k asijské pevnině v Japonském moři, především pro dovoz železné rudy z Koreje a Mandžuska. Z tohoto důvodu byla Kokura také vybrána jako cíl druhého atomového útoku na Japonsko. Dne 9. srpna 1945, tři dny po shození atomové bomby na Hiroshimu byla naložena na palubu bombardéru B-29 Bockscar druhá atomová bomba nazvaná "Fat Man" (tlouštík) s cílem svržení na Kokuru. Město však bylo v ten den zahaleno v mracích a tak byla bomba svržena na aletrantivní cíl, město Nagasaki. Často matoucím faktorem pro sběratele je, že Tokyo Arsenal a Kokura Arsenal používaly stejné logo . A tak hlavním vodítkem, kde byla pistole vyrobena bývají rozdílné inspekční značky a sériová výrobní čísla. Do Kokury bylo z Tokya transferováno také kompletní výrobní nářadí a sériová výrobní čísla obou zbrojovek na sebe plynule navazovala. Sériově vyrobené zbraně začaly v Kokuře vznikat kolem sériového výrobního čísla 31.900. Mezi koncem roku 1933, kdy byl oficálně v Kokuře záhjen provoz a až do startu výroby a transferu nářadí v březnu 1935 byla také známá praxe, že byla z Tokya do Kokury posílána celá řada rozpracovaných dílů pistolí, z nichž byly pistole v Kokuře dokompletovávány.

V Kokuře však výroba nijak dlouho neprobíhala, pouhých patnáct měsíců. Mezi dubnem 1935 a červnem 1936 zde bylo vyrobeno pouhých 3.600 kusů pistolí. Ještě před koncem roku 1935 získala společnost Kijira Nambu práva na výrobu všech pistolí Typ 14 a tak byla výroba v Kokura Army Arsenal ukončena. Do Nambu Rifle Mfg. Co. sídlící v Kokubunji se z Kokury přesunuly i veškeré rozpracované díly pistolí, což zároveň vysvětluje "díru" ve výrobě v Kokubunji mezi květnem a srpnem 1936, kdy nejsou k dnešnímu dni dochovány žádné pistole z tohoto období. Zjevně se Nambu ve svém závodě věnoval v těchto měsících dokončení pistolí rozpracovaných v Kokuře. Od července roku 1936 se tak stala jedniným výrobcem pistolí Typ 14 pro japonskou císařskou armádu a námořnictvo soukromá společnost Kijira Namba, Nambu Rifle Mfg. Co. A jak již bylo zmíněno, také pistolí Typ 94. Prvního prosince 1936 vznikla nová nástupnická společnost, Chuo Kogyo Kabushiki Kaisha (Chuo Kogyo K.K.), jejíž se stala Nambu Riflr Mfg. Co. součástí. Chuo Kogyo K.K. byla v té době největší soukromou zbrojovkou Japonska. Od prosince 1933 do uzavření linky v srpnu 1944 vyrobily společnost Nambu Rifle Mfg. Co. a Chuo Kogyo K.K. celkem 112.475 kusů pistolí. Z hlediska počtu vyrobených kusů byly tyto společnosti Kijira Nambu druhým největším výrobcem pistolí Typ 14, zaostávající jen těsně za výrobním závodem Toriimatsu Nagoya Arsenal. Pistole z Kokubunji byly nejkvalitněji provedené ze všech výrobců, především ty z počátků výroby. Je třeba říci, že si ale výrobce udržoval vysokou kvalitu zpracování po většinu doby a ta značně převyšovala kvalitativní úroveň pistolí vyráběných hlavně v Nagoya Army Arsenal. Kvalitě zpracování pistolí z Kokubunji se snad mohly přiblížit jen ty z Tokyo Arsenal. Zajímavostí je, že před logem splečnosti "Nambu" se téměř na všech pistolích objevuje na pravé straně rámu vyražené ještě logo Nagoya Arsenal . Důvodem bylo, že společnost Nambu Rifle Mfg. Co. byla po celou dobu pod přímým dohledem zbrojovky Nagoya. Výjimku tvoří jen pistole z prvního měsíce výroby z prosince 1933, kdy se na pistolích vyskytuje pouze logo Nagoya Arsenal umístěné standardně před sériovým výrobním číslem.

Po roce 1941 začala upadat výroba v závodě "Nambu". Od začátku výroby do konce roku 1941 zde bylo vyráběno v průměru 1.100 kusů pistolí měsíčně, ale v roce 1942 spadla výroba v Kokubunji na 710 kusů pistolí měsíčně, 490 pistolí měsíčně v roce 1943 a 180 pistolí měsíčně v roce 1944. Tento razantní pokles výroby měl dva důvody. Jednak se zvyšovaly od roku 1942 požadavky na dodávky kulometů, hlavně do letadel, které Nambu v Kokubunji také vyráběl a jejich výroba byla upřednostňována před pistolemi. A pak se staly od poloviny roku 1944 nálety spojenců ze Saipanu natolik intenzivní a devastační, že závod trpěl nedosatkem surovin na výrobu.

Zásadní zlom také nastal po invazi Japonců do Mandžuska, kdy si Japonci uvědomili význam pistolí v boji, jednotlivé armádní divize začaly požadovat pistole Typ 14 pro vojáky všech úrovní a japonská armáda začala trpět kritickým nedostatkem pistolí. V roce 1934 byl očekáván příchod nové pistole Typ 94, ale situace se nijak nelepšila ani v nadcházejících letech. V roce 1941 armádě chybělo minimálně 20-30 tisíc kusů pistolí a asi 200 tisíc kusů pušek. Nutně se muselo něco stát. Rozhodnutí centralizovat výrobu pistolí výhraně v Nambu Rifle Mfg. Co. se začalo jevit jako chybné, závod v Kokubunji nestíhal rostoucí potřeby armády pokrývat, obzvláště po napadení Pearl Harbouru se situace ještě umocnila. A tak se stala paralelním dodvatelem pistolí Typ 14 ke Kokubunji opět Nagoya Army Arsenal, výrobní závod Toriimatsu. V Toriimatsu probíhala výroba pouze malých zbraní, jak je Japonci nazávali a jednalo se konkrétně o pistole, pušky, bayonety, vrhače granátů a lehké kulomety Typ 96 a 99. Ke konci druhé světové války závod zaměstnával 9 tisíc dělníků a ve výbavě měl 7.618 výrobních strojů. Od prosince 1941 do srpna 1945 zde bylo vyrobeno úctyhodných 126.500 kusů pistolí Typ 14 a tudíž se jednalo o největšího výrobce těchto pistolí.

Standardní značení pistolí bylo takové, že označení modelu bylo raženo v kanji znacích na levou stranu rámu , logo výrobce a sériové výrobní číslo v arabských číslicích na pravou stranu rámu a pod výrobním číslem bylo vyraženo datum výroby. Mezi jednotlivými výrobci nalezneme rozdíly v přístupu k ražení sériových čísel. Společnost Nambu Rifle Mfg. Co. razila sériová čísla na rámy pistolí ještě před tím, než byla pistole zkompletována. Ostatní výrobci razili sériová čísla na rámy, až po finální kompletaci pistolí. Poté, co rám nesl již sériové číslo a pistole byla zkompletována, byla u všech výrobců shodně ražena čísla, respektive poslední trojčíslí také na jednotlivé díly zbraní. Čili byl uplatňován systém sčíslování dílů. Sériová čísla Nagoya, závod Chigusa, jakožto prvního výrobce, začínají číslem 1. Číselná řada společnosti "Nambu" navazovala na závod Chigusa, jelikož výroba probíhala na trasnferovaném nářadí a pod dohledem zbrojovky Nagoya. U Nambu Rifle Mfg. Co. bylo porvé dosaženo sériového čísla 99.999 a tak Japonci přistoupili k označení první série (znak "i" v kroužku pocházející z japonské abecedy katakana). Následně sériová čísla začínala opět číslem 1, ale s označením první série. Originální/původní série žádná označení u žádného z výrobců nenesla. U Tokyo Arsenal začala také výroba sériovým číslem 1 a stejně tak po ptarnsferu nářadí a výroby do Kokury řada sériových čísel navazovala na Tokyo Arsenal. Složitější to bylo s Nagoya Army Arsenal, výrobní závod Toriimatsu. V říjnu 1941, kdy výroba v Toriimatsu začínala, tak společnost "Nambu" vstupovala do první série. A jelikož již jednou Nagoya pistole vyráběla, a potřebovala pistole vyráběné v závodě Toriimatsu jednoznačně odlišit od výroby v Chiguse a stejně tak od první série společnosti "Nambu", která také používala z části logo Nagoya, tak se Japonci rozhodli, že číselná řada Toriimatsu začne označením první série a výrobním číslem 50.001. Po dosažení čísla 99.999 v listopadu 1943 došlo k přechodu na druhou sérii (znak "ho" v kroužku pocházející z katakany) a opětovně se začalo sériovým číslem 1.

Inspekční značky na jednotlivých dílech pistolí byly raženy ihned, jak byly díly vyrobeny, zkontrolovány a prošly přeměřením na kritické rozměry, to znamená ještě před montáží pistole. Postup výroby a montáže byl takový, že poté, co byl díl vyroben na stroji, byl umístěn do koše. V jednom koši byl umístěn vždy jeden typ dílu, který procházel různými stupni výroby a finální kontrolou až do kompletační místnosti. Existovala celá řada košů s jedním typem dílu, tak aby byla vždy kompletační místnost zásobena. Hlavní části pistolí (rám, hlaveň s pouzdrem závěru a lučík) byly umísťovány separátně na dřevěné plato a často nesou dvě inspekční značky. Jednu, která značí kontrolu samotného dílu a druhou, která na ně byla ražena poté, co byla pistole úspěšně zkompletována. Finální montáž prováděl specializovaný pracovník, který vybíral díly z jednotlivých košů a kompletoval je společně s hlavními díly pistolí.

Co se týká finálních inspekčních značek, tak byly zároveň i značkami přejímacímí a byly raženy na pistolích na dvou místech.

1. Na rámu za pravou střenkou v pozici za datem výroby nebo pod ním. Takto byly značeny všechny verze pistole všech výrobců. Označovala, že pistole byla úspěšně zkompletována, byla plně funkční a prošla střeleckými zkouškami.

2. Na rámu za levou střenkou. Tuto značku nemají všechny pistole. Označuje úpravu pistole v rámci svolávací akce z počátku roku 1932. Značka může být jedna nebo dvě. Podle toho, zda došlo k úpravě úderníku/vodící tyčky/závěru/výkyvného členu společně i s implementací zásobníkové pojistky nebo byla pistole upravována ve dvou krocích.

Na rámu za levou střenkou, ale až v pozici úplně vzadu u závěsného oka se objevuje ještě značka další. Tu mají pouze pistole vyráběné v Tokyo a Kokura Arsenal. Její význam není dnes s jistotou znám, ale pravděpodobně byla ražena poté, co byly hlavní díly zbraně pistole spasovány společně s rámem. Spíše se tedy jedná o značku mezioperační.

Jelikož vlastním všechna výrobní provedení pistole Typ 14 kormě Kokura, bude zajímavé podívat se na jednotlivé rozdíly mezi nimi. O "Kokuru" jsem bohužel přišel před sedmi lety v on-line aukci v USA, kdy zamrzlo připojení a od té doby jsem se s ní nesetkal.

Nagoya Army Arsenal, vrýobní závod Chigusa, Acuta-ku, Nagoya. Sériové číslo 855, Showa 2,7 (druhý rok vládnutí císaře Hirohita, červenec):

Tato pistole je jedním z ranných exemplářů z roku 1927, které se vyznačovaly né příliš kvalitním opracováním povrchu v porovnání s pozdějšími pistolemi výrobců Tokyo nebo "Nambu". Na plochách dílů jsou viditelné stopy po obráběcích nástrojích, o poznání horší kvalita provedení je viditelná i na střenkách. Pistole se ale dochovala v krásném originálním sčíslovaném stavu. Sčíslování se vyskytuje na jednotlivých dílech pistole, tedy na rámu, ale nejen ve standardní pozici na jeho pravé straně, ale také i v šachtě pro lučík. Vyražené číslo v šachtě pro lučík bylo typické výhradně pro pistole Nagoya Army Arsenal, výrobní závod Chigusa a nikdy poté již tato praxe užívána nebyla. Dále se sčíslování dílů vyskytuje na sestavě pouzdro závěru/haveň, závěru, lučíku, matici závěru, výkyvném členu a pravé střence. Sčíslovaný je i zásobník. V rámci svolávací akce v roce 1932 pistole dostala kratší úderník o délce 73mm a delší 47mm dlouhou vodící tyčku úderníku se zploštěnými bočními plochami. Nutně s tím souvisela i změna výkyvného členu, který měl nově v ozubu vyfrézovánou drážku pro úderník. V rámci této akce dostala pistole nově vyrobený závěr a také zásobníkovou pojistku, kdy úpravy provedla samotná zbrojovka Nagoya, o čemž svědčí inspekční značka zbrojovky na levé straně rámu za střenkou. Úderníky a jejich vodící tyčky sčíslovávány nebyly, což se stalo běžnou praxí do budoucna i u dalších výrobců Tokyo, Kokura a Nambu závod Kokubunji.

Zajímavostí těchto ranných pistolí bylo nestandardní umístění loga výrobce Nagoya. Nebylo raženo před sériové číslo, nýbrž níže před datum výroby a navíc bylo velmi malé, v průměru měřilo pouhých 2,5 mm. Takovéto značení bylo charakteristické skutečně jen pro první vyráběné pistole, od prosince 1927 (Showa 2) bylo logo zvětšeno na 3,5 mm a ke konci roku 1929 (Showa 4) se začaly objevovat pistole již s umístěním loga v pozici výše před sériovým číslem a o průměru 4 mm. Takto umístěné logo před sériovým výrobním číslem se stalo standardem pro všechny vyráběné pistole až do konce druhé světové války. Od prosince 1929 nově datu u pistolí Nagoya předcházel také vyrežaný znak , jakožto první část znaku Showa, označující období vlády císaře Hirohita. První pistole Nagoya Arsenal včetně té mojí také neměly na rámu šipku manuální pojistky značící její otáčení obloukem směrem nahoru. Ta se na pistolích začala objevovat až od začátku roku 1928 (Showa 3) a byla umístěna mezi znaky zajištěno/odjištěno.

Logo zbrojovky Nagoya symbolizuje dvě zlaté mythické bojující ryby, nazývané v japonském folklóru Shachikoho. Tyto dvě zlaté ryby zdobí též střechu hradu v Nagoye a dodnes jsou i symbolem samotného města Nagoya. Vznik loga lze znázornit následujícím způsobem:

Povrch pistolí byl leštěn, i když úroveň leštění opět nedosahovala kvalit pistolí pozdější výroby Tokyo Arsenal nebo "Nambu". Standardní povrchovou úpravou pistolí bylo kyselé modření, výsledný povrch pak působil hlubokým a tmavým dojmem. To se týkalo rámu, lučíku, sestavy pouzdra závěru/havně a matice závěru. Závěr, vytahovač, výkyvný člen a úderník byly ponechány v barvě kovu. Spoušť, přerušovač, manuální pojistka, přenosová páka, čep přenosové páky, zásobníková pojistka, záchyt zásobníku a vodící tyčka úderníku byly kaleny s krátkodobým ošetřením chemickou pastou, které zanechávalo po jejím odstranění zlatavý či bronzový odstín.

Střenky pistolí byly vyráběny z filipínského mahagonu, pro lepší úchop měla každá ze střenek jako u mé pistole 25 podélných drážek (vyskytují se i pistole se 26 drážkami). Opatřeny byly tvrdým lakem Urushi, typickým pro asijské země. Každá střenka byla fixována jedním šroubkem s půlkulatou hlavou. Značení střenek u pistolí Nagoya, závod Chigusa se značně lišilo v průběhu výroby, některé pistole měly na střenkách vyraženy úplné sériové číslo, kterému předcházela inspekční značka, některé neměly sčíslování střenek žádné. Pro Showa 2.7 a pistole z počátků výroby bylo typické značení elektrotužkou, takto je u mé pistole označena pravá střenka na vnitřní straně trojčíslím 855. U těchto prvních pistolí bylo také zajímavé velmi nestadandardní umístění inspekčních značek a to na vnejší straně střenek, u mé pistole jsou takto značeny obě střenky zvnějšku poblíž fixačních šroubků.

Matice závěru měla provedení, které se stalo i u dalších výrobců stadardem a to až do roku 1944. Na bocích byla půlkruhová se zdrsněním pro snadnější natažení závěru a v dolní i horní části měla rovná zploštění. Měla dvě průběžné drážky po celém obvodu, šířka obou drážek byla 3 mm, ale jejich zahloubení nebylo stejné. První drážka měla na bocích hloubku 2,5mm a druhá vnější 4,5mm. Matice závěru byly sčíslovávány na vntřní ploše dosedající na závěr a hned za číslem byla ražena inspekční značka. Dochovaly se do dnešní doby i pistole, které měly drážky o šířce 5mm na místo tří milimetrů, avšak důvod existence dvou rozdílných provedení matic závěrů mi znám není. Shodně tyto dva typy matic používala na svých pistolích i zbrojovka Tokyo Army Arsenal.

Zajímavostí tohoto výrobního provedení bylo, že stejně jako byly raženy dvě finální inspekční značky na pravé straně rámu, značící, že zkompletovaná pistole prošla funkčními a střeleckými zkouškami, tak ty samé dvě značky byly také duálně raženy na spodní stranu nábojové komory.

Zásobníky pistolí vycházely konstrukčně ze zásbníků pistolí Papa Nambu, botka byla hliníková a měla podélné rýhování a byla kolmá k ose zásobníku. Jezdec pro stlačení pružiny zásobníku měl jako u pistole Papa Nambu podélné rýhování. Nicméně problematika ohledně zásobníků je zajímavá v tom směru, že i navzdory tomu, že má zásobník shodné číslo s pistolí, tak nepochází od výrobce Nagoya, závod Chigusa. První zásobníky byly stejně jako i jejich následující výrobní provedení poniklovány, ale tyto první verze nebyly leštěny. Dále měly jako jediné trojúhelníkový výřez pro záchyt po vzoru pistolí Grandpa a Papa Nambu, všechny následující verze měly výřez ve tvaru čtverce. I když se jedná o originální zásobník z pistole Typ 14, tak dle inspekční značky vyražené pod číslem, devíti drážek na botce a čtvercového výřezu pro záchyt je evidentní, že jde o zásoník pozdější výroby, respektive zásobník výrobce "Nambu" Kokubunji. Takovýchto sčíslovaných zásobníků u pistolí Nagoya, závod Chigusa, ale pocházejícíh z pozdější výroby se dochovalo společně s pistolemi více, netýká se to výhradně mé pistole. Stejně tak jako u pistolí Grandpa/Baby/Papa byla také uplatňována praxe, že rezervní či druhé zásobníky měly u čísla vyraženu tečku.

Tokyo Army Arsenal, Koishikawa-ku, Tokyo. Sériové číslo 5790, Showa 4,8 (čtvrtý rok vládnutí císaře Hirohita, srpen):

Pistole s.v.č. 5790 pochází z roku 1929 a obecně lze pistole od Tokyo Arsenal charakterizovat jako ty esteticky nejatraktivnější ze všech verzí pistole Typ 14 a zároveň se také vyznačovaly vysokou úrovní výrobního zpracování. Pistole má standardně na pravé straně rámu před sériovým výrobním číslem vyraženo logo zbrojovky Tokyo Arsenal a pod ním datum výroby 4,8. Takto značené byly pistole byly již od sériového číslo 1 a v podstatě k žádné zásadní změně ve značení v průběhu výroby nedošlo, vyjma velikosti loga. Logo na mé pistoli má velikost 4mm. Pouze první pistole z roku 1928 měli velikost loga 3,5 mm, než došlo již v ranných fázích výroby v Koishikawě k jeho zvětšení. Logo symbolizovalo čtyři naskládané dělové koule při pohledu ze shora, které byly umístěny na vrcholu každého ze čtyř sloupů tvořících přední bránu arzenálu v Tokyu. Identické logo používala nejen zbrojovka Tokyo Arsenal, ale také Kokura Arsenal . Na mé pistoli nepředchází datu výroby 4,8 znak , odkazující na éru Showa. Ten se začal objevovat na pistolích až na přelomu října/listopadu 1930 (Showa 5). Všechny pistole již od čísla jedna měly také na rámu šipku značící směr otáčení manuální pojistky vrchním obloukem. Na levé straně rámu je vyraženo standardní modelové označení "10/4/rok/typ" v kanji znacích.

Co se týká povrchové úpravy pistolí Toyko Arsenal, tak jediný rozdíl oproti pistolím Nagoya Arsenal, závod Chigusa byl v leštění, které zde bylo na velmi vysoké úrovni. JInak se v tomto směru pistole obou výrobců nijak neliší. Rrám, lučík, sestava pouzdra závěru/havně a matice závěru byly kysele modřeny. Závěr, vytahovač, výkyvný člen a úderník byly ponechány v barvě kovu. Spoušť, přerušovač, manuální pojistka, přenosová páka, čep přenosové páky, zásobníková pojistka, záchyt zásobníku a vodící tyčka úderníku byly kaleny s krátkodobým ošetřením chemickou pastou. Zásobníky pistolí byly poniklované s leštěným povrchem, měly čtvercový zářez pro záchyt a stejně jako všechny zásobníky pistolí Typ 14 jezdec pro stlačení pružiny podavače. Botka byla hliníková a měla podélné rýhování s 8 drážkami. Zásobník dle inspekční značky a dle jeho provedení pochází sice od výrobce Tokyo Arsenal, ale dle čísla na botce je z pistole číslo 546 (čili není sčíslován s pistolí). Zásobníky Tokyo Arsenal jsou na první pohled velmi dobře rozeznatelné od výrobce Kokura, kdy botka zásobníků u Kokury nebyla hliníková, ale ze slitiny a tak měla jasně identifikovatelný šedivý nádech. Dále botka měla pouze 7 horizontálních úchopových drážek a především, což se u žádného jiného výrobce nevyskytovalo, plocha kolem drážek měla 2 milimetry široký kruhový lem. Zásobníky měly také specifickou inspekční značku Kokury. Takto upravené zásobníky byly vyráběny od konce roku 1933 ještě v Tokyo Arsenal a jelikož sériová výroba v Kokuře probíhala na plno až od roku 1935, tak byly společně s ostatními rozpracovanými díly posílány na dokompletování z Tokya do Kokury i zásobníky a je možné nalézt na pistolích z let 1933 až 1935 (Showa 8 až 10) zásobníky obou typů ščíslovaných společně s pistolemi. Opět byla uplatňována u Tokyo i Kokura Arsenal praxe vyražené tečky u druhého zásobníku v místě sériového čísla.

Střenky byly vyráběny z bukového dřeva a měly v počátcích výroby 26 drážek. Od července 1928 (Showa 3,7) došlo k výrobnímu zjednodušení na 25 drážek a takto to vydrželo až do konce výroby v Kokuře. Dvacet pět drážek na střenkách má i moje pistole. Tokyo a Kokura byly jedinými zbrojovkami, které buk k výrobě střenek používaly. A jelikož byly lehce lakované, tak působí dojmem velmi kvalitního provedení. Jejich značení, respektive sčíslování opět probíhalo různými metodami, elektoružkou, ražením sériového čísla nebo střenky nebyly značeny vůbec. Poslední trojčíslí 790 je u mé pistole vyraženo na pravé střence a předchází mu inspekční značka.

Pistole je dochována ve sčíslovaném stavu, mimo zásobníku. Což znamená, že úplné číslo se vyskytuje na pravé straně rámu a poslední trojčíslí na sestavě pouzdro závěru/hlaveň, závěru, lučíku, na samotné spoušti, matici závěru, výkyvném členu, zásobníkové pojistce a pravé střence. Jak bylo již zmíněno, úderníky a jejich vodící tyčky sčíslovávány u výrobců Tokyo a Kokura Arsenal nebyly. Stejně jako pistole Nagoya Arsenal, výrobní závod Chigusa prošla i tato pistole vyrobená v Tokyo Arsenal svolávací akcí z roku 1932. Dostala kratší úderník o délce 73mm, delší 47mm dlouhou vodící tyčku úderníku se zploštěnými bočními plochami a zásobníkovou pojistku. Opět došlo i k úpravě výkyvného členu, který měl též nově v ozubu vyfrézovanou drážku pro úderník. Závěr však nebyl nově vyroben, jako tomu bylo v případě pistole Nagoya, ale došlo k úpravě původního závěru pistole. Na závěru je viditelná ryska značící, kam až byla prodloužena drážka pro kratší úderník, téměř až k drážce pro vytahovač, kde mezi nimi zůstávájí pouhé 2 milimetry materiálu. Což je zásadní rozdíl oproti nově vyrobenému závěru na pistoli Nagoya, kde byla drážka pro vytahovač zkrácena, tak aby se masa materiálu mezi drážkami zvětšila. Na mé pistoli je na pravé straně rámu za střenkou vyražena standardní finální inspekční značka Tokyo Arsenal a na levé straně hned za střenkou inspekční značka značící úpravu pistole v podobě implementace kratšího úderníku/úpravy závěru a zásobníkové pojistky. Kdy obě tyto úpravy byly provedeny společně v Nambu Rifle Mfg. Co. Pistole má i třetí mezioperační inspekční značku na levé straně rámu u závěsného oka, značící spasování hlavních dílů pistole společně s rámem. Stejně jako na pistolích Nagoya Arsenal se se u pistolí vyráběných v Tokiu vyskytovaly dva typy matic závěru s šířkami drážek 3 a 5 milimetrů, kdy na mé pistoli se vyskytuje ta běžnější třímilimetrová varianta. Na první pohled je však patrné, že úchopové zdrsnění na bocích matice závěru je mnohem hrubší a výraznější oproti pistoli Nagoya.

Pistole Tokyo Arsenal se tedy od pistolí vyráběných v Nagoya Arsenal v Chiguse až tak příliš nelišily, ale následná provedení výrobců Nambu Rifle Mfg. Co. a Nagoya Army Arsenal, výrobní závod Toriimatsu doznaly zásadních konstrukčních změn.

změna matice závěru

změna pažbiček na hladké

U Nagoya Arsenal byla postupně válečná výroba urychlována a matice závěru byla od tohoto data vyráběna jako monolitický blok kruhového průřezu se zdrsěním po celém jejím obvodu.

K pistolím mám i některá příslušenství, leckdy vzácnější, než jsou pistole samotné.

1. Návod k obsluze (manuál).

Je textově velmi obsáhlý, o kompaktním rozměru 12,7x9,2 cm, psaný v japonských znacích a původně tištěný na bílém papíře. Díky svému stáří jsou již jednotlivé stránky mého manuálu zažloutlé. První vydání manuálu proběhlo 27. listopadu v roce 1925, čili v roce, kdy byla pistole zavedena do výzbroje císařské armády. Součástí manuálu jsou dvě rozkládací přílohy s nákresy a diagramy zobrazující samotnou pistoli, jednotlivé její díly, její funkci, postup nabíjení a rozborku. Součástí příloh jsou mimo pistole samotné také nákresy pouzdra se závěsným ramenním a opaskovým řemenem, vytěrákové tyčky a náboje. Všechny výtisky manuálů obsahují nákresy pistolí výhradně s malým lučíkem spouště. Na hřbetu manuálu je uveden jeho název. Rozměry obou příloh po rozložení jsou 50x34,5 cm, čili jejich rozložením vznikají informačně hodnotné půlmetrové plachty.

2. Náboje 8x22 mm (8mm Nambu).

Náboj byl vyvinut byl ve společnosti Tokyo Artillery Arsenal pod vedením Kijira Namba jako součást vývoje nové pistole Typ 1902 (Grandpa Nambu), vycházel z náboje 7,63x25mm pro pistoli Mauser C96 a stal se standardním pistolovým nábojem Japonska až do roku 1945. Jedná se o náboj se středovým zápalem, mosaznou bezokrajovou nábojnicí se zúženým krčkem, zápalkou typu Berdan a celoplášťovou olověnou střelou se zakulacenou špičkou. Pláště střel byly vyráběny nejdříve z kuproniklu (slitina mědi a niklu) nebo cínu a po roce 1942 se vyráběly výhradně již jen olověné střely s měděným pláštěm. Zajímavostí je, že náboj byl zprvu Japonci označován dost vágně a to jako "8 milimetrový náboj do automatické pistole Nambu". Toto označení vycházelo z "Plánu na vývoj automatické pistole Typ 30" (Meiji 30=1987), kdy byl takto od roku 1987 označován projekt vývoje nové služební pistole Japonců, který vyústil ve zmiňovanou pistoli Typ 1902. Tento vágní název vydržel až do ledna roku 1929 (Showa 4,1), kdy byl náboj oficiálně zaveden do služby pod názvem "8 milimetrový služební náboj". Čili se značným zpožděním, v době když již byla samotná pistole přijata do výzbroje císařské armády i námořnictva, byla sériově vyráběna dvěmi zbrojovkami a náboj byl již reálně využíván. Základní rozměry nábojů byly následující: celková délka: 32 mm; délka nábojnice 21,6 mm; průměr střely 8,12 mm. Dna nábojnic nebyla jakkoliv značená. Prvotní balení nábojů bylo po 50 kusech v krabičkách z tvrdého papíru o rozměru 10x5x3,5 cm, ale v roce v 1925 v souvislosti s adopcí pistole Typ 14 došlo ke změně designu sumek a tím i ke změně balení nábojů. Nově byly baleny do krabičky po každá s 15 kusech. Pro Japonce měla tato změna výhodu v podobě kontoroly počtu nábojů, kdy jejich spotřeba byla v jaonské armádě přísně kontrolována. Krabičky byly vyráběny z tvrdého hnědého papíru, měly nově rozměr 8,1x2x3,3 cm a na spodní i horní straně měly identifikační potisk. Vždy dvě krabičky nábojů byly svazovány provázkem a vešly se přesně do sumky, která byla umístěná na opaskovém řemenu pouzdra pistole. Zajímavé je, že identifikace spočívala v označení výrobce, počtu kusů nábojů v krabičce, typu zbraně, pro kterou byly náboje určeny, data výroby...ale nikdy nebyla na krabičkách uvedena ráže. Kromě modelu Typ 14 se na krabičkách objevuje také značení Typ 94, ale náboje do obou pistolí jsou identické a dodnes není jasné, proč k tomuto rozdílnému značení Japonci přistoupili. Výrobcem nábojů byla společnost Tokyo Arsenal. Ve své sbírce mám celkem 29 originálních nábojů ve dvou originálních krabičkách, čili v jedné z krabiček jeden náboj chybí. Obě krabičky nesou označení pistole Typ 14 a jsou na spodní straně označeny 12,2 a 12,3 (Showa 12,2 a 12,3), čili pochází z února a března roku 1937. Náboje mají střely s pláštěm z kuproniklu. Díky svému stáři papírové krabičky s vloženými náboji již obtížně drží pohromadě.

Fotogalerie: NAMBU TYP 14