Arisaka Typ 38 pěchotní puška a karabina, Japonsko

Země původu: Japonsko
Ráže:            6,5 x 50 Japanese (6,5 x 50 SR)
Kapacita schránky: 5 nábojů
Typ zbraně: opakovací, rotační závěr
Výrobce: Nagoya Army Arsenal, výrobní závod Chigusa, Japonsko, pro obě zbraně
Další výrobci:     Tokyo Artillery/Army Arsenal, Kokura Army Arsenal, Jinsen Army Arsenal (jen pušky), Mukden Arsenal
Sériové číslo:     73.046 (27. série) pěchotní puška, 3.245 (6. série) karabina
Rok výroby:    září 1939 až září 1940 pěchotní puška, září 1942 karabina
Počet vyrobených kusů:   3.244.900 ks pušek (včetně Typu 97), 573.800 ks karabin
Hmotnost:  4,19 Kg pěchotní puška, 3,52 Kg karabina
Celková délka: 1275 mm puška, 965 mm karabina
Hlaveň:  délka 794 mm puška, 483 mm karabina
Značení zbraně: na vrchní straně pouzdra závěru císařská chryzantéma a označení modelu Typ 38 v kanji znacích, na levé straně pouzdra závěru označení série, sériové výrobní číslo v arabských číslicích a logo výrobce Nagoya Arsenal. Značení je shodné pro obě zbraně
Bajonet: ano, japonský bajonet typ 30
Rok pořízení zbraně: 2015 pěchotní puška, 2018 karabina
Pořizovací cena zbraně:  11.955 Kč pěchotní puška, 40.578 Kč karabina
puška pro japonskou armádu (sériové provedení): japonská chrysantéma a označení typu zbraně "3/10/Year/Type" v Japonštině v přední části pouzdra závěru, sériové výrobní číslo a logo výrobce Tokyo Arsenal na levé straně pouzdra závěru, finální inspekční značka???, montážní číslo na spodní straně pouzdra závěru

 

Zajímavosti o zbrani

 
SITUACE V JAPONSKU NA KONCI 19. STOLETÍ:
 
Arisaky Typ 38 mám dvě, dlouhou pěchotní pušku 27. série a karabinu 6. série, v případě obou zbraní byla výrobcem společnost Nagoya Army Arsenal, výrobní závod Chigusa. Jedná se o krásné plně originální zbraně. Musím na začátek zmínit a zároveň mi bylo potěšením, že článek o puškách z rodiny Arisaka, jehož jsem byl hlavním autorem, vyšel jako několika stránková monografie v časopise Střelecká revue 9/2022. Za spolupráci při vzniku těchto textů děkuji panu Teteřevovi, jakožto redaktorovi zmiňovaného časopisu a velkému odborníkovi na zbraně. V níže uvedeném článku se tedy objevují i některá „jeho slova“ a spolupráce s ním si do dnešních dnů velmi vážím.

Japonsko udělalo ve druhé polovině 19. století obrovský skok ze středověku k moderní průmyslové společnosti. A projevilo se to také ve vývoji zbraní. Pokud totiž tato země chtěla uhájit svoji nezávislost v době koloniálních výbojů evropských mocností a zahájit vlastní výboje, musela disponovat dobře vyzbrojenou armádou. Její výzbroj nejprve řešila dovozy moderních zbraní a záhy zjistila, že potřebuje vlastní zbrojovky, které budou pokud možno nezávislé na dodávkách ze zahraničí. To ovšem neznamenalo, že se Japonci mocně neinspirovali v Evropě či Americe. V 90. letech 19. století se jevilo jako nezbytné vyzbrojit japonskou armádu moderní opakovačkou v ráži kolem 8 mm nebo menší na náboje laborované bezdýmným střelným prachem. Evropské mocnosti toto přezbrojení realizovaly na konci 80. a v 90. letech.

Japonci zahájili v roce 1895 v Koishikawě (v Tokyo Artillery Arsenal) vývoj nové zbraně, která měla nahradit zastaralé jednoranové pušky Murata v rážích 11mm a 8 mm. Pušky systému Murata byly původně jednoranové zadovky s válcovým odsuvným závěrem, určené na náboje 11x60 mm R. Později byly opatřeny trubicovou nábojovou schránkou pod hlavní a vyráběly se v ráži 8x53 R. Vývoj nové pušky pro japonskou armádu vedl plukovník Arisaka Nariakira (1852-1915). Příjmení se v japonštině uvádí na prvním místě, takže v češtině by se ten pán psal Nariakira Arisaka. Byl ze samurajské rodiny, ale v jedenácti letech byl adoptován výrobcem palných zbraní, který se jmenoval Arisaka Nagayoshi, od nějž mladý muž získal nové příjmení. Vstoupil do japonské armády a v roce 1891 si šikovného důstojníka všiml konstruktér pušky Murata jménem Murata Tsuneyoshi, díky němuž se dostal  do Tokyo Arsenal. Když došlo na vývoj nové opakovačky, byl Arisaka pověřen také průzkumem zahraničního zbrojního vybavení, protože Evropa byla v té době v přezbrojování trochu napřed. Logicky byli Japonci zaujati německými puškami značky Mauser a skutečností, že všechny evropské mocnosti včetně Ruska, s nímž se Japonci měli o deset let později utkat ve válce, zaváděly náboje menší ráže, většinou kolem 8 mm (Italové 6,5 mm) laborované bezdýmným prachem a tím pádem s vyšší kinetickou energií a průrazností. Navíc mohl voják nést takových nábojů do boje víc.

 

PĚCHOTNÍ PUŠKA ARISAKA TYP 30 A MODEL PRO NÁMOŘNICTVO TYP 35:

A tak vznikla puška Arisaka Typ 30 na nově vyvinutý náboj ráže 6,5mm s nábojnicí o délce 50 mm (6,5x50 mm SR Arisaka), se středovým zápalem a částečným okrajem (SR). Nová puška měla nábojovou schránku na 5 nábojů a nabíjela se za pomoci pásku jako opakovačky Mauser. Jednalo se o opakovačku s válcovým odsuvným otočným závěrem a po vzoru německé pušky Gewehr 88 měl závěr neotočnou odnímatelnou hlavu závěru. Závěr se uvolňoval z pouzdra pomocí tlačítka na jeho levé straně. Pažba nové zbraně byla dvoudílná, protože japonská dřeva nejsou moc pevná a pažby z jednoho kusu dřeva v krku praskaly. Proto se dnes začínajícím sběratelům nebo takovým, kteří nejsou zaměřeni na Japonsko zdá, že pažby jsou v hlavišti podélně prasklé. Jenomže ta „prasklina“ je podezřele rovná a je na každé pušce či karabině z rodiny zbraní Arisaka. Bicí mechanismus šlo vypustit či následně opětovně napnout otočením hmatníku o 90o, hmatník měl půlkruhový tvar a šel ovládat i v rukavicích. Toto se mohlo hodit v bojové situaci i při selhači a rychlém pokusu o další výstřel bez nutnosti manipulace s klikou závěru. Tento způsob  vypouštění jsem nalezl ve své sbírce ještě na japonském námořním modelu 35 a švédském mauseru m/94. Na puškách Typ 38 se již tento prvek nevyskytuje. Pušky Typ 30 měly překlápěcí rámečkové hledí stavitelné od 400 do 2000 m po 100 metrech, byly modřené, a závěr byl ponechán v barvě kovu a byl leštěný. Puška byla v březnu v roce 1897 přijata do výzbroje japonské armády pod označením Typ 30 pěchotní puška. Číslo 30 je odvozeno z japonského počítání času. Jde o 30. rok období Meiji (trvalo 1868-1912 a bylo to období prudké modernizace). Rok 30 odpovídá našemu roku 1897 dle gregoriánského kalendáře. V roce 1898 začala sériová výroba nových pušek a v roce 1899 byla schválena i konstrukce jezdecké karabiny a ve stejném závodě v Koishikawě začala i její výroba. Karabiny se od pušek samozřejmě lišily menší délkou včetně hlavně, chráničem mušky, upraveným hledím, které bylo stavitelné do 1500 metrů na místo 2000 metrů, úplnou absencí nadpažbí a možností uchycení řemene na levé straně karabiny. První zkušenosti ze služby s těmito zbraněmi navzdory dvojdílným pažbám přinesly praskání pažeb a tak byly přidány do konstrukce tzv. kovové manžety jako výztuha do oblasti za pouzdrem závěru na horní straně a za lučíkem na straně spodní, což problém vyřešilo. Všechny následující japonské pušky od Typu 30 dál tímto konstrukčním prvkem disponovaly. Pušek Typ 30 bylo vyrobeno asi 555 tisíc a  karabin pouhých 45 tisíc.

Bez popisu pušky Typ 30 a problémů, které Japoncům přinesla, bychom nevěděli, proč pokračovali ve vývoji, jenž vyústil v zavedení nové japonské pěchotní pušky (typ 38). Puška Typ 30 totiž trpěla řadou nemocí. Závěr byl komplikované konstrukce, demontáž i opětovná montáž byla obtížná, nemluvě o řešení defektů v poli. Zbraně zažily nasazení v Rusko-japonské válce a zde se začala projevovat jejich nespolehlivost. Čištění nebylo snadné, objevovaly se problémy s vytahováním nábojnic. V průběhu řešení těchto konstrukčních problémů se nám začíná objevovat konstruktér Kijiro Nambu, který zkonstruoval pro Typ 30 krytku ústí hlavně, což byl jeden z jeho prvních úspěšných konstrukčních počinů. Následně pro námořnictvo pušku překonstruoval a vznikla puška Typ 35. Puška se od typu 30 lišila následovně a jednalo se o další evoluci směřující k úspěšnému Typu 38.

* pro snadnější manipulaci se závěrem došlo ke zvětšení a změně tvaru zakončení jeho kliky a to z kulatého na švestkové zakončení 

* došlo k úpravě nábojové komory pro lepší nabíjení nábojů z nábojové schránky

* hlava závěru zůstala stále neotočná, ale došlo k jejímu vylepšení a závěr byl celkově zjednodušen

* došlo ke změně tvaru hmatníku vypouštění bicího mechanismu. Byl plošší namísto půlkruhového, širší a zdrsněný na vnitřní části

* přidán byl nový konstrukční prvek v podobě prachové krytky závěru. Ta se uplatnila i u dalších japonských opakovaček včetně Typu 38, který nás nejvíc zajímá. Krytka bránila mechanismus závěru před kontaminací prachem nebo pískem

* došlo také k zásadní konstrukční změně překlápěcího rámečkového hledí. Tato nová konstrukce hledí u Arisaky Typ 35 ale není původem japonský nápad, můžeme ho nalézt již dříve například na pušce holandský Mannlicher 1895

* celkově došlo ke zvýšení bezpečnosti pušky v případě prasknutí nábojnice při výstřelu nebo případném proražení zápalky náboje. Na závěru byl přidán velký oválný plynový kanálek, namísto díry malého průměru, jako tomu bylo u Arisaky Typ 30. Tím došlo k efektivnějšímu vyvedení plynů do volného prostoru ze závěru směrem na jeho pravou stranu. Pokud byla zasunuta prachová krytka do zadní polohy, tak k odvodu plynů sloužily dva otvory v její zadní části. Nicméně na Arisace Typ 35 přibyl další konstrukční prvek a to speciální žebro na závěru, které uzavíralo drážku pro vytahovač v pouzdře závěru a případné plyny v pouzdře závěru utěsňovalo. Ty následně unikaly směrem nahoru mimo obličeje střelce dvěma otvory vyvrtanými na horní straně pouzdra závěru, které jsou shodné u obou typů Typ 35 i Typ 30. Za stejným účelem zvýšení bezpečnosti byla výrazně zvětšená i matice úderníku, zabraňující potenciálnímu zranění střelce

Puška Typ 35 byla přijata do výzbroje námořnictva v roce 1902, ale měla jepičí život, protože přišla lepší zbraň Typ 38. Typ 35 měl jiný bodák s odpruženou západkou, neměl karabinovou verzi a vyrobeno bylo pouhých 36 000 kusů.

 

NOVÁ PUŠKA ARISAKA TYP 38:

Nová puška Typ 38 měla vyřešit problémy předchozího modelu Typ 30. Na této pušce byla zásadně překonstruována prachová krytka, která se u Typu 38 otevírá společně se závěrem, na rozdíl od Typu 35 nebo siamských Mauserů, kde je vyžadován separátní pohyb. Použití krytky bylo kontroverzní rozhodnutí vyvolávající spoustu debat v průběhu vývoje pušky Typ 38, ale nakonec Japonci usoudili na základě Rusko-japonské války, že její použití je nezbytné. Během písečných bouří se stala celá řada pušek Typ 30 nefunkčními a tak se vojáci uchylovali k zakrývání pouzder závěrů kusy látky. Zjevně bojové zkušenosti převážily nad negativy, kterými byly převážně zvýšení výrobních nákladů a také samotné prachové krytky „klapaly“, což mohlo vést k prozrazení vojáka. A tak si je někteří vojáci ze zbraní sundavali, proto jsou krytky ne vždy se zbraněmi dochovány. Na okupovaných územích Číny, Mandžuska, Koreje, územích s četným výskytem sněhu, deště, bláta, prachu, kde operovala japonská armáda, zde opodstatnění krytky chránící závěr proti vnikání nečistot však měly.

Japonci většinou používali pro označení typu zbraní rok, kdy byl dokončen vývoj, což bylo v případě pušky Typ 38 rok 1905. Japonská armáda přijala pušku do výzbroje v květnu 1906, vzápětí puška byla následována karabinou stejného vzoru a sloužila jako základní pěchotní zbraň až do roku 1939, kdy byl do výzbroje přijat Typ 99. To ovšem neznamenalo, že byl starší model hned vyřazen ze služby. Jen se už nevyráběl. Nicméně pěchotní pušky, karabiny, i karabiny Typ 44 sloužily s úspěchem až do konce druhé světové války. Typ 44 je modifikace karabiny Typ 38, respektive verze se sklopným bajonetem, jednalo se o velmi významnou zbraň pro japonskou armádu. Japonci byli s puškami a karabinami Typ 38 velmi spokojeni, ale bohužel byly karabiny v zásadě nevhodné pro kavalerii. Průměrný Japonec byl na začátku 20. století mrňavý, měřil zhruba 1,6 metru a byl značně subtilní postavy. Na koni s karabinou Typ 38, šavlí a bajonetem byl značně přetížen a jeho bojeschopnost byla dost oslabena, zvlášť, kdyby si měl bajonet za jízdy nasadit. A tak Japonci přijali do armádní výzbroje karabinu Typ 44 sloužící pro kavalérii, byla to v podstatě karabina Typ 38 s pevně uchyceným sklopným bajonetem o délce 400mm. Tuto karabinu měli vojáci kavalérie v oblibě, i navzdory jejímu špatnému vyvážení a pomalému usazování mířidel na cíl, kdy příčinou byl nejen samotný bajonet, ale i jeho velká masivní těžká základna.

Ačkoli se těmto puškám stále říká Arisaka, větší zásluhu na zavedení Typu 38 měl nepochybně Kijiro Nambu (1869-1949). Tento konstruktér  byl o 15 let mladší než Arisaka a zabýval se myšlenkou vývoje nové pušky již od roku 1902. Ačkoli je připomínán především v souvislosti s pistolemi, puška Typ 38 byla pravděpodobně jeho největším přínosem pro japonské zbrojní vybavení.

Již v roce 1902 Nambu definoval na základě zkušeností s puškami Typ 30 a 35 pět základních kritérií pro novou japonskou pušku, budoucí Typ 38:

  1. Rozebrání a složení pušky musí být pro pěšáka v poli snadné, bez použití jakéhokoliv nářadí. Stejně snadná musí být i její obsluha i v případě vojáka s velmi nízkou úrovní výcviku
  2. Závěr musí být zjednodušen z hlediska počtu dílů. Zásadně je potřeba změnit konstrukci úderníku a vytahovače, ale i ostatní díly závěru musí být se změnou designu zjednodušeny
  3. Puška musí být odolná při užití v bojových podmínkách a musí být provozu schopná i za nepříznivého počasí
  4. Je potřeba docílit 100% spolehlivosti zbraně bez jakýchkoliv mechanických poruch
  5. Puška musí být důstojného či vznešeného vzhledu, tak aby se k ní voják choval vždy s úctou a vyvaroval se jakéhokoliv nedbalého zacházení s ní samou

Vznikla tak úžasná zbraň, Typ 38, pravděpodobně nejlepší armádní opakovačka té doby. Pouze s krátkým výcvikem byl voják v poli schopen zbraň opravit, vyměnit matici závěru (pojistku), úderník, bicí pružinu, vytahovač. Ovšem i závěr jde rozebrat extrémně jednoduše. Byl zjednodušen tak, že se skládá jen z těla závěru, úderníku, bicí pružiny, vytahovače (a jeho límce) a matice závěru (zároveň pojistka). Oceli na výrobu závěrů, pouzder závěrů a hlavní byly vysoce jakostní, měly malý obsah uhlíku a jednalo se spíše o kvalitu nástrojových ocelí. Japonci měli z počátku problém získat ocel v požadované kvalitě z vlastních zdrojů. Prvotní úspěšné dodávky z Rakouska byly ale přerušeny první světovou válkou. A tak začali Japonci ocel nakupovat v Anglii, což byl v období první světové války spojenec Japonska. V pozdějších letech získávalo Japonsko ocel také z Mandžuska, která byla také velmi populární mezi výrobci japonských mečů, což potvrzuje její vysokou jakost.

Víceméně puška Typ 38 měla pouze dvě zásadní slabiny. Za prvé to byly velké tolerance nábojové komory, řešící problém s vytahováním vystřelených nábojnic, který byl způsoben nafukováním nábojnic po výstřelu. Japonci ale důsledně sledovali spotřebu nábojů a náboje nikdy nepřebíjeli, takže nafukování nábojnic nijak neřešili. Druhou slabinou bylo to, že k napnutí bicího mechanismu ve smyslu stlačení bicí pružiny úderníku dochází až v přední poloze závěru před jeho uzamčením. Střelec cítí odpor bicí pružiny a je třeba vyvinout sílu pro stlačení závěru do úplné přední polohy. Tím docházelo k tomu, že voják oddálil pušku od ramena a takzvaně si rozhodil zamíření na cíl při přebití zbraně. Nelze si také nevšimnout, že se závěr v otevřené poloze takzvaně vyklá. Neznamená to nedostatek precize ve výrobním procesu, spíše to, že zbraně byly funkční i v polních podmínkách. Při uzamčení závěru v přední poloze tento efekt plně vymizí.

 

DVOUDÍLNÁ PAŽBA:

Ačkoli to tak na první pohled vypadá, pažba není v žádném případě ani na jedné ze zbraní prasklá, jedná se o pažbu dvoudílnou. Aby byla zajištěna pevnost spoje dvoudílných pažeb, byly obě části spojeny bajonetovým spojem, sešroubovány a před tím v ranných fázích výroby i lepeny. Hrana spoje obou dílů pažby je u originálních zbraní vždy paralelní s horní hranou hlaviště pažby. Jako fixační šrouby obou částí slouží ty, které fixují botku a pak také šroub zadní vyztužovací manžety. Což bylo společné řešení pro pušky i karabiny. U pušek sloužil k fixaci obou dílů pažby navíc ještě přední šroub úchytu oka pro řemen, u karabin nikoliv, ty měly uchycení řemenu na levé straně hlaviště pažby. Na Typu 38 byl používán pro výrobu pažeb japonský buk, ořech a zmarlika. Pažby byly zprvu natírány lněným olejem. Ve třicátých letech byla povrchová úprava změněna na lesklý lak Urushi, typický pro asijské země a vyznačující se svou tvrdostí. Byl použit i na odstřelovací pušce Typ 97, vycházející z Typu 38, kterou mám také ve své sbírce. Vyskytují se však i jednodílné pažby, ale u pušek a karabin Typ 38 jsou obvyklé pro repasi v Číně nebo Thajsku z důvodu pevnějších dřev, než byla ta japonská. Zbraně originální japonské výroby mají vždy pažby dvoudílné.

Bohužel teorie o tom, že Japonci neměli dostatek dřeva na výrobu pažeb (nebo se s ním snažili šetřit) je starý mýtus, kterého je plný internet. A japonské zbraně k těmto smyšleným teoriím dost svádí. Historické skutečnosti o japonských zbraních se rozkrývaly velmi postupně po skončení druhé světové války a tak z důvodu nedostatku relevantních informací měli spisovatelé často potřebu „přicházet na to“ nebo dokonce hádat, proč některé rysy jako je například dvoudílná pažba existují. Bohužel tyto z dnešního pohledu nesmyslné teorie žijí vlastním životem na různých webových stránkách.  A leckdy jsou tato zkreslená fakta uváděna i v zahraniční literatuře, typickým příkladem může být kniha The Arisaka Rifle, napsaná Billem Harrimanem. Bohužel se jedná o jednu z nejpopulárnějších publikací týkajících se pušek Arisaka. To, že pažba byla vyráběna ze dvou kusů za účelem úspory dřeva a menšímu odpadu z přířezu není to pravda a je to mýtus. Pažby byly dvoudílné kvůli jejich zpevnění. Pažby měly tu tendenci praskat v krčku pažby a ve spodní části dole v hlavišti, zde měly tendenci se spíše odlamovat. To prokázaly polní zkoušky pušek Typ 30 a prvních siamských Mauserů, dlouhých pušek Typ 45. Nejdříve došlo ke konstrukční změně v podobě dvoudílné pažby, ale krčky stále praskaly, tak byly přidány kovové manžety za lučík dole a za pouzdro závěru na vrchní straně pažby. Manžety jsou pro japonské pušky více než typické, stejně jako dvoudílné pažby. Až kombinace obou těchto konstrukčních prvků problém s praskáním pažeb komplexně vyřešila. Jelikož vlastním i prototyp pušky Typ 30 (mimochodem byl dodaný do Siamu a zároveň jedná se o jednu z nejvzácnějších kusů tohoto typu pušky na světě), která nemá manžety, ale dvoudílnou pažbu ano, tak je zjevné, že prvním krokem bylo zpevnění pažby pomocí dvoudílného systému a manžety byly uplatněny až následně. Může být i zajímavý ten fakt, že minimálně ne všechny pušky Typ 38 byly v bajonetovém spoji lepeny. Spoj byl natolik těsný a byl tak zpevněn lakem uruši, který se používal u tohoto typu pušek od 30. let dvacátého století, že spoj se nikdy nepovolil, pokud nebylo s puškou zacházeno zvláště nedbalým způsobem. Lak byl použit i odstřelovacích pušek Typ 97. Ale tam od něho naopak zase bylo v průběhu výroby upuštěno, protože byl lesklý a rušilo to střelce a zároveň ho to demaskovalo před nepřítelem. Je zjevné, že u spodní části dvoudílné pažby došlo k diagonálnímu směřování struktury dřeva na místo vodorovného, které bylo ve vrchní části pažby ponecháno. Léta či zrno byly dole v hlavišti příliš krátká v případě jednodílné pažby a v kombinaci s lehkým dřevem docházelo k praskání, či odlamování spodní části hlaviště. Jejich diagonální nasměrování bylo logickým krokem japonských konstruktérů. Bajonetový či rybinový spoj byl fixován vrchním i zadním šroubem botky, čili každý ze šroubů je vrtán do jedné části pažby. Dále předním šroubem u základny oka ponosového řemenu u dlouhé pušky, který prochází oběma částmi a je delší než šroub zadní. U karabiny je tomu z boku skrz spoj samotný. Posledním šroubem, který spoj dvoudílné pažby fixuje je šroub vyztužovací manžety, který spojuje obě části manžety pevně k sobě a funguje to tak, že spodní část dvoudílné pažby je zachycena za zadní hranu spodní kovové manžety. Tím je přední část spoje pažby pevně fixována proti nežádoucímu rozpojení. Jedná se o chytré řešení, jak využit obě manžety nejen k samotnému zpevnění pažby, ale i k fixaci obou dílů pažby k sobě. Spoj obou částí pažeb je vždy paralelní s hlavištěm pažby a dvoudílná pažba byla užívána kromě Typu 30 i u následujících modelů japonských pušek, mám na mysli Typ 38, Typ 99 a jejich deriváty. Dřevo, které měli Japonci k dispozici bylo velmi lehké a slabé. Starý mýtus, že Japonci používali dvě části pažby z důvodu úspory dřeva je prostě nepravdivý. Výrazně to souvisí také z neznalostí historických souvislostí. Japonci měli spoustu dřeva, především z Číny a Sachalinu, ale lehkého a křehkého. Japonci nikdy své lesy významně netěžili, prostě to nepotřebovali. A to, že repasované pažby pocházející Číny nebo Thajska jsou jednodílné, to souvisí spíše s úsporami ve výrobě, než s použitím pevnějších dřev. Japonský dub zmiňovaný ve článku je sice endemický, ale spíše užívaný ořešák roste na i Sachalinu a zmarlika v Číne, čili na okupovaných územích Japonskem.

 

TECHNICKÝ POPIS PUŠKY ARISAKA TYP 38:

Shora na pouzdru závěru zbraní je značka v podobě chryzantémy, což je značka vyskytující se na všech japonských vojenských puškách od roku 1873 (Murata). Jedná se o vlastnické označení majetku císařské rodiny. Pro vojáky a námořníky měla být čest tyto zbraně používat a měli za ně osobní zodpovědnost. Pod prachovou krytkou se na obou zbraních vyskytuje označení Typ 38 v kanji znacích.

Z technického hlediska jsou pušky a karabiny Typ 38 bezpečnými zbraněmi. Obecně je uzamčení závěru v pouzdře u těchto zbraní poměrně masivní a vychází z ne příliš velkých tlaků generovaných nábojem 6,5mm. V přední části závěru jsou dva uzamykací ozuby, které jsou oproti puškám Mauser mnohem mělčí a delší. Jsou v přední části zakulaceny a odsazeny od čela závěru, takže nejsou příliš náchylné k praskání. Zajímavým prvkem pušek Arisaka je masivní klika závěru, která při uzamčení zapadá do vybrání v pouzdře ve tvaru „L“ a sama o sobě tím plní funkci třetího bezpečnostního ozubu. Tento prvek se vyskytuje například u protitankové pušku Mauser 1918, kterou mám také ve své sbírce. Zde má ale díky vysokým generovaným tlakům mnohem větší opodstatnění. Závěr pušek i karabin Typ 38 má ještě třetí pomocný ozub, který ale neslouží k uzamykání závěru v pouzdře. Slouží pouze jako vodící ozub v moment kdy levý uzamykací ozub prochází drážkou pro palec usnadňující plnění nábojové schránky a vznikala by tím vůle při vedení závěru v pouzdře. Další funkcí třetího ozubu je „aktivace“ vyhazovače, který je umístěn v domečku páky záchytu závěru v pouzdře. Při pohybu závěru v zad je vyhazovač třetím ozubem zatlačen do drážky, která je vyfrézována v levém uzamykacím ozubu a nábojnice je následně vyhozena ven. Drážka není průběžná po celé délce ozubu, takže nehrozí zanášení nečistotami při uzamykání závěru. V uzamčené pozici je třetí ozub v pozici mimo samotné pouzdro. K vymezení boční vůle závěru v jeho zadní části při jeho uzamčení v pouzdře slouží malý čtvercový výstupek umístěný hned za klikou závěru.

Pro případ prasknutí nábojnice při výstřelu nebo proražení zápalky slouží k odvodu plynů dva otvory na vrchní straně pouzdra závěru, každý o průměru 3mm a velký plynový kanálek v závěru. Dále mohou plyny unikat kanálkem pro pomocný ozub v přední části pouzdra, případně také směrem vzad otvorem pro úderník v závěru. V zadní části jsou plyny zachyceny maticí závěru, která je na závěru fixována pomocí masivního osazení. A tak zbývající plyny mohou bezpečně uniknout vybráním pro palec v levé části pouzdra závěru mimo obličej střelce. Mnoho expertů na zbraně toto považuje toto za nejbezpečnější systém té doby u opakovacích pušek.

Samotná matice závěru je geniální prvek typický pro pušky Arisaka Typ 38, který kombinuje několik součástí pušek typu Mauser. Respektive se jedná o matici závěru, matici úderníku a pojistku v jednom. Pojistka se neovládá prstem, ale dlaní ruky, což mohla být značná výhoda pro vojáka při ovládání zbraně v rukavicích v zimním počasí. Zbraň se zajistí tak, že se pojistka stlačí a otočí o 35 stupňů po směru hodinových ručiček. Zářez na pojistce značí polohu, zda je zbraň zajištěná nebo odjištěná. Zbraň lze zajistit pouze v případě napnutého bicího mechanismu. V tento moment, kdy je zbraň zajištěna, není možné otočit klikou závěru, ale ani samotnou maticí bez jejího stlačení. Toto je konstrukčně řešeno pomocí malého čepu na matici závěru, který při otočení zapadá do vybrání v zadní části pouzdra závěru. Ale v zajištěné poloze je ale možné stisknout spoušť. Společně ale s maticí závěru se otáčí i samotný úderník a zůstává maticí zachycen. Takže sice dojde při stisknutí spouště k uvolnění záchytu úderníku, ale samotný úderník je maticí pevně zajištěn a zbraň je bezpečná. Pro odjištění zbraně je potřeba nejprve stisknout matici závěru a otočit ji opačným směrem. Samotná bicí pružina slouží také zároveň jako pružina matice závěru. Rozborka závěru je snadná práce, netrvá déle jak 10 vteřin. Spoušť je typicky vojenská dvoustupňová a je blokována, pokud je závěr vychýlen z plně uzamčené nebo plně odemčené polohy o více jak 5 stupňů, jako prevence nechtěnému výstřelu. Čili není možné plně spoušť stisknout tak, aby byl uvolněn úderník ze záchytu. Stejně jako Arisaka Typ 30 se i puška Typ 38 nabíjela pomocí pásku s kapacitou schránky na 5 nábojů. Na vrchní straně pouzdra závěru v jeho zadní části je výřez pro umístění pásku a v levé části stěny pouzdra výřez pro palec pro snadnější stlačení nábojů z klipu do schránky. Schránku bylo možné uvolnit stisknutím tlačky v přední části lučíku spouště a tím celou schránku rychle vyprázdnit. Bohužel byla uvolněna celá včetně podavače a listové pružiny a vypadnula ze zbraně, což občas vedlo k její ztrátě. Tento konstrukční nedostatek byl odstraněn u následujícího modelu, pušek Typ 99. Samotné pouzdro závěru je relativně jednoduché konstrukce se stejným průměrem po celé jeho délce. Jednalo se o ocelový výkovek s minimální nutností následného obrábění, kdy jedinou jeho komplikovanější částí pro obrobení byl domeček uchycení odpružené páky uvolňující závěr z pouzdra umístěný na jeho levé straně. Domeček současně sloužil pro též pro uchycení vyhazovače. Kovaná hlaveň měla 6 polí a 6 drážek, ke změně došlo v Tokyo Arsenal od roku 1919 na 4 pole a 4 drážky. Od tohoto data měly všechny pušky a karabiny Tokyo Arsenal výhradně 4 pole a drážky, což platilo i pro všechny následné výrobce těchto zbraní. Vývrt byl pravotočivý a polygonální. Vývrt hlavně má průměr 6,5mm, v drážkách 6,78mm. Polygonální vývrt byl náročnější na výrobu, ale vyznačoval se delší životností. Občas jsou sběrateli hlavně považovány za nadměrně opotřebené, ale jedná se o polygonální vývrt. V prostředku délky hlavně je na vnější části výstupek tvaru U, který hlaveň odsazuje od pažby a zvyšuje tím přesnost zbraně ve smyslu plovoucí hlavně.

Pušky a karabiny Typ 38 a 44 byly s příchodem Typu 99 repasovány v Chigusa závodě v Nagoya Arsenal. Kromě inspekčních značek lze karabiny repasované v Nagoya Arsenal poznat podle toho, že přemodřili veškeré díly. Z tohoto důvodu je také běžné, že pušky a karabiny z dřívější fáze výroby mají díly používané v pozdějších fázích výroby.

Zbraně Arisaka Typ 38 byly montovány a lícovány ručně, kdy výroba každé zbraně byla časově náročná. Ale v té době to nebyl problém, lidská práce nebyla drahá. Výsledkem bylo perfektní řemeslné zpracování zbraní, myšleno hlavně těch předválečných. Zbraně mají hladký chod závěru a hladký chod spouště bez drhnutí s malým odporem. Mířidla bývají přesně a pevně usazená. Na druhou stranu byl problém s opravami zbraní. Problém nebyl zbraně rozebrat, to bylo snadné. Problém byl, že vyměněné díly musely být opětovně ručně usazeny a slícovány. Nikdy nebylo záměrem, aby byly díly mezi jednotlivými zbraněmi zaměnitelné. Což ale na dnešním trhu se běžně takto děje, smontované zbraně jsou obecně méně hodnotné. Ani závěry nebývají obvykle na zbraních až na výjimky snadno zaměnitelné. Pušky a karabiny Typ 38 byly ve své době extrémně přesnými zbraněmi.

U japonských zbraní byl často uplatňován systém montážních čísel, která zajišťovala sledovatelnost ve výrobním procesu vždy ke konkrétní zbrani. Montážní čísla byla ražena na všech hlavních částech zbraní. Primárně je třeba se podívat na spodní část pouzdra závěru po demontáži pažby. Není zde žádná vazba na sériové výrobní číslo, montážní čísla sloužila čistě k identifikaci v procesu výroby. Systém montážních čísel byl užíván tak, že zbraň byla sestavena tzv. nabílo, odzkoušena, opět byla rozebrána a pak teprve byly jednotlivé díly tepelně upravovány a modřeny (černěny). Montážní čísla zamezovala nechtěné záměně dílů jednotlivých zbraní v tomto procesu. Nabízí se otázka, proč to Japonci dělali tak složitě, co se týká značení. Odpovědí je, že sériové číslo bylo raženo až po finální kontrole a pouze zbraně s vyraženým sériovým číslem mohly být zařazeny do armádní výzbroje. Takže nebylo možné razit sériová čísla na „nehotové“ zbraně. Značení japonských služebních zbraní je složitá problematika. I v průběhu výroby jednoho typu zbraně se několikrát změnil systém značení. U některých zbraní byl uplatňován například také systém sčíslování jednotlivých dílů, jako to známe z pušek typu Mauser, což byl příklad karabin od výrobce Nagoya Arsenal. Pak se systém montážních čísel používal pouze pro značení hlavní a pouzder závěrů.

Hledí pušek i karabiny Typ 38 bylo rámečkové, překlápěcí. V případě pušek byla hledí stavitelná od 400 do 2400 metrů v kroku po 100 metrech. Později, v posledních fázích výroby došlo ke změně maxima na 2200 metrů, související se změnou náboje 6,5x50SR a to od 29. série pušek Nagoya Arsenal. Nově vyvinutý náboj měl lehčí špičatou střelu namísto oblé a váha střely byla snížena ze 160 grainů na 139 grainů. S tím souvisela i snížená navážka prachu. V moment, kdy bylo hledí překlopeno dopředu do tzv. bojové polohy, tak byla puška nastřelena na vzdálenost 300 metrů. Obecně lze říci, že malá navážka prachu náboje 6,5x50SR v kombinaci s relativně dlouhou hlavní o délce 794mm zaručovala jeho kompletní shoření v hlavni a v podstatě nulový záblesk při výstřelu. Což byla značná výhoda při nočních nasazeních. Karabiny měly stavitelná hledí od 400 do 2000 metrů, stejná hledí měly i karabiny Typ 44. Účinný dostřel pušek byl však jen 400-500 yardů (365-460 metrů), u karabin maximálně 400 yardů (365 metrů). Nabízí se otázka, proč byla hledí cejchována až na vzdálenost 4-5 násobně přesahující účinný dostřel. Odpovědí je to, že Japonci stříleli naráz ve velkých skupinách v salvách na dlouhé vzdálenosti pokrývající cílovou oblast v naději, že alespoň někdo zasáhne.

 

VÝROBCI PUŠEK ARISAKA TYP 38, ZAHÁJENÍ A UKONČENÍ VÝROBY:

Pušky Typ 38 byly vyráběny v Japonsku v Tokyo Arsenal, Kokura Arsenal, Nagoya Arsenal v závodě Chigusa a na okupovaných územích v Jinsen Arsenal v Koreji a v Hoten (Mukden) Arsenal v Mandžusku. Co se týká karabin, výrobci byli stejní kromě korejského Jinsen Arsenal, ten karabiny nevyráběl. Pušky i karabiny byly vyráběny i jinými dalšími čínskými výrobci. Celkové množství vyrobených pušek Typ 38 činilo 3.244.900 kusů, z toho na území Japonska bylo vyrobeno 2.983.900 kusů těchto zbraní. V těchto počtech jsou započteny i pušky Typ 97, jakožto odstřelovací varianta s puškohledem. Karabin Typ 38 bylo vyrobeno celkem 573.800 kusů, z toho na území Japonska 510.300 kusů. Pro úplnost ještě uvádím, že karabin Typ 44 (verze se sklopným bodákem) bylo vyrobeno celkem 91.900 kusů a ty byly vyráběny pouze na japonském území. Z toho vyplývá, že japonská produkce všech variant pušek a karabin Typ 38 činila závratných více jak 3,5 miliónu kusů.

Výroba pušek byla zahájena v Tokyo Arsenal v březnu 1906, následována karabinami v červnu téhož roku 1906. S příchodem pušek Typ 99 byla výroba utlumována a poslední pušky Typ 38 série 29 byly na japonském území v Nagoya Arsenal vyrobeny v únoru 1942. Poslední karabiny Typ 38 na japonském území byly vyrobeny v září 1942 opět v Nagoya Arsenal. V Mukdenu v Mandžusky byly ale pušky i karabiny vyráběny až do roku 1944.

 

POPIS MÝCH ZBRANÍ:

Výrobcem karabiny byla stejně jako u pušky společnost Nagoya Army Arsenal, výrobní závod Chigusa. Karabina pochází ze 6. série. Výroba této série proběhla v září roku 1942 a jednalo se o malou sérii, kdy bylo vyrobeno jen přibližně 4.000 kusů, což jednoznačně souviselo s příchodem nové verze zbraně, krátkých pušek Typ 99. Jednalo se o poslední karabiny Typ 38 vyrobené na území Japonska. Známá sériová výrobní čísla jsou v rozsahu 101-3.797, moje karabina má číslo 3.245. Karabina měla možnost úchytu řemenu na levé straně, s uchycením v prostředku hlaviště pažby a na zadní hlavňové objímce. Na karabinu šel uchytit standardní bodák typ 30. Byla využívána nejen jezdectvem, ale byla oblíbená i u jiných jednotek. Jak již ale bylo zmíněno, pro jezdectvo byl v roce 1911 vyvinut nový typ karabiny Typ 44 se sklopným bodákem. 

Karabina má na vrchní straně pouzdra závěru vyraženou císařskou chryzantému a pod ní označení modelu Typ 38 v japonských kanji znacích (3-8-typ čteno od shora dolů). Na levé straně pouzdra závěru je vyraženo sériové výrobní číslo 3.245 v arabských číslicích, kterému předchází znak "he" v kolečku označující 6. sérii, kdy tento znak pochází z japonské slabičné abecedy katakana. Sériové číslo je následováno logem výrobce Nagoya Army Arsenal a obvykle finální inspekční značkou v podobě japonského znaku. Není ani výjimkou, že se v tomto místě vyskytují značky dvě. Na mé zbrani je značka již obtížně čitelná. Pažba je stejně jako celá karabina originální, dvoudílná, v oblasti pod hledím má úchopové drážky. Jsou na ní zjevné známky aktivního užívání. Na spodní části hlaviště jsou správně vyraženy dvě inspekční značky, které jsou i dnes poměrně dobře rozpoznatelné. Zadní z nich značí inspekci samotné pažby před montáží zbraně, ta přední byla ražena po kompletní montáži zbraně a její následné inspekci, značící především správné usazení pouzdra závěru v pažbě. Předpažbí je plné délky, botka pažby má lem a má dva fixační šrouby (zezadu a zeshora) .

Karabina má všechny kovové díly modřené včetně závěru, což byla originální povrchová úprava karabin 6. série Nagoya Arsenal. Dochovala se s ní i původní vytěráková tyčka, která je stejně tak originálně modřená a má délku 437 mm. I ostatní díly na karabině jsou původní, vroubkovaná pojistka, kdy její poloha je indikována zářezem, ráměčkové překlápěcí stavitelné hledí od 400 do 2000 metrů, muška je obráceného tvaru "V" s chrániči. Karabina má také prachovou krytku. Hlaveň je dlouhá 483 mm a má 4 drážky a 4 pole. Klika závěru je rovná. 

Zbrojovka v Nagoye uplatňovala u těchto karabin systém číslování jednotlivých dílů, tak jak jej známe například z Mauserovek. Poslední trojčíslí sériového výrobního čísla "245" jsem nalezl na dně zásobníkové schránky, přední hlavňové objímce, úderníku, klice závěru a matici závěru. Což je skutečně úplný výčet dílů, na které byla sériová čísla ražena. Je až neuvěřitelné, jak se karabina dochovala do dněšní doby v takto plně originálním stavu. Na ostatní díly karabin žádná čísla ražena nebyla. Systém montážních čísel byl uplatňován jen na pouzdře závěru a hlavni. 

Pěchotní puška pochází z 27. série Nagoya Army Arsenal, výrobní závod Chigusa. Pušky 27. série se vyráběly v období od září 1939 do září 1940 a v této sérii jich bylo vyrobeno přibližně 100 tisíc kusů. Známá sériová výrobní čísla se pohybují v rozsahu 263-99.518. Sériové výrobní číslo mojí pušky je 73.046. Z historického hlediska je tato konkrétní zbraň poměrně zajímavá, nejedná se totiž o standardní pěchotní pušku japonské armády. Chryzantéma vyražená na pouzdře závěru je znehodnocená ražením 8 malých kroužků po jejím obvodu. Identicky znehodnocené chryzantémy se vyskytují i na některých dalších dochovaných puškách Nagoya Arsenal z této výrobní série. Tyto pušky se znehodnocenou chryzantémou se nikdy nedostaly do výzbroje japonské armády. Jako nově vyrobené se staly součástí směnného obchodu mezi Japonskem a Thajskem a bez jakýchkoliv úprav je Thajci přijali do výzbroje jako služební zbraně pod označením Typ 83. Správně Thajci v roce 1939 předpokládali konflikt s Vichistickou Francií a také vnímali počátky druhoválečného konfliktu na evropském kontinentu a tak se snažili o rozšíření své armády a výzbroje. V roce 1939 došlo k uzavření barterového obchdou a následně v roce 1940 obdrželi Thajci od Japonců výměnou za rýži a materiál pro japonskou zbrojní výrobu lehké tanky Typ 95 Hago, těžké kulomety Typ 92, protitankové pušky Typ 97 a 25.000 kusů pěchotních pušek Arisaka Typ 38. Preferencí Thajců byly spíše 8 milimetrové pušky Typ 66, což byla v té době jejich standardní pěchtoní zbraň, ale vzhledem k obdobné konstrukci obou pušek pusloužily Arisaky 38 (čili Typ 83) výborně například k výcvikovým účelům. Označení Typ 83 je odvozeno od roku 2483 dle budhistického kalendáře, odpovídající našemu roku 1940. 

Pro zajímavost uvádím, že znehodnocovány byly chryzantémy i ve zbrojovce Tokyo Arsenal, kdy logo zbrojovky (3 prolínající se kanónové koule) bylo raženo do středu chryzantémy. V podstatě se jednalo o již silně opotřebené zbraně nevhodné pro služební užití, které byly z výzbroje vyřazeny a následně různě druhotně využívány za účelem výcviku ve školách, rezerv nebo byly prodávány do zahraničí. Obvykle se navíc u těchto zbraní vyskytují na pouzdrech závěrů před sériovým výrobním číslem mělce ražená čísla čísla 00 nebo 000. Je třeba si tato znehodnocování chryzantém neplést s jejich odbrušováním, která se děla po druhé světové válce, tak aby majetek císaře nepadal do rukou nepřítele. Často je vidět, že je sběrateli hodnoceno, zda je chryzantéma odbroušena celá nebo jen z části, ale toto hodnotu pušky jakkoliv nemění, ani historickou nebo tu finanční.

Stejně jako u karabiny má i pěchotní puška na vrchní straně pouzdra závěru vyražené modelové označení Typ 38 v kanji znacích. Sériové výrobní číslo 73.046 je vyraženo na levé straně pouzdra závěru v arabských číslicích a předchází mu japonský znak "o" v kolečku, značící 27. série. Za sériovým číslem je vyraženo logo Nagoya Arsenal následované jasně identifikovatelnou finální inspekční značkou typickou pro Nagoya Arsenal. Originální dvoudílná pažba má úchopové drážky a na spodní straně hlaviště jasně čitelné dvě inspekční značky, identické jako má karabina. Pažba nenese žádné výrazné stopy užívání, je zjevné, že zbraň žádnými polními či bojovými podmínkami skutečně nikdy neprošla. Řemen se uchytával pomocí dvou ok na spodní straně zadní hlavňové objímky a na spodní straně hlaviště pažby. Jediným zjevným nedostatkem pušky je volná zadní hlavňová objímka, kdy pružina, která ji má fixovat ve zbrani příliš nedrží. 

Puška má rovnou kliku závěru a jednotlivé díly jsou původní. Muška obráceného tvaru "V" s chrániči, rámečkové překlápěcí hledí stavitelné do 400 do 2400 metrů, pojistka se zářezem i botka s lemem se dvěmi fixačními šrouby zezadu a zeshora. Hlaveň je dlouhá 794 mm a má 4 pole a 4 drážky. Společně s puškou se dochovala i vytěráková tyčka o délce 747 mm a také prachová krytka, která je sčíslovaná se zbraní posledním trojčíslím (046). Povrchová úprava pušky se jeví jako originální, kovové části pušky jsou modřené, závěr je ponechán v barvě kovu mimo kliky a zadní části pojistky, které jsou také modřené. 

Sytém číslování jednotlivých dílů u pušek této série Nagoya Arsenal byl takový, že poslední trojčíslí bylo raženo na jednotlivé díly zbraně. Nalezl jsem ho na klice závěru, matici závěru, dně zásobníkové schránky a prachové krytce. Do kompletní demontáže zbraně, tak abych identifikoval značení dalších dílů pušky (jako třeba pažby v kanálu pro hlaveň) jsem se nepouštěl z obav o její poškození. Systém montážních čísel byl uplatňován stejně jako u karabiny pouze na pouzdře závěru a hlavni.

POPIS MÝCH ZBRANÍ:

Karabina měla možnost úchytu řemenu na levé straně, s uchycením v prostředku hlaviště pažby a na zadní hlavňové objímce. Na karabinu šel uchytit standardní bodák typ 30. Byla využívána nejen jezdectvem, ale byla oblíbená i u jiných jednotek. Jak již ale bylo zmíněno, pro jezdectvo byl v roce 1911 vyvinut nový typ karabiny Typ 44 se sklopným bodákem. Značení v podobě trojúhelníku v kolečku je čistě ověřovací značka značící tlakovou zkoušku hlavně, kdy se zkoušela na tlak zvýšený o 10%.

 

Muška v podobě obráceného písmene V na naší karabině je správná a původní. To samé platí pro překlápěcí hledí stavitelné od 400 do 2000 metrů po 100 metrech. Předpažbí plné délky je také originál. Správná je i botka pažby bez lemu, která byla typická u Karabin Tokyo Arsenal, Kokura Arsenal, u prvních karabin Nagoya Arsenal a také pro výrobu v Mandžusku v Mukden Arsenal. Od čísla 5000 u Nagoya Arsenal měla již botka lem.

 

U zbraně chybí vytěráková tyčka. Vytěráková tyčka u karabiny verze Tokyo Arsenal byla leštěná o délce 43,7cm, nejdříve měla mosazné zakončení, následně ocelové, kdy k této změně v Tokyo Arsenal přistoupili není zmapováno. Z hlediska povrchové úpravy je závěr ponechán v barvě kovu a leštěný, což je opět originální povrchová úprava. Původní je také povrchová úprava dalších dílů modřením.

 

Finální inspekční značka karabiny pardubického muzea je správně ražena na pouzdře závěru za označením zbrojovky Tokyo Arsenal (3 prolínající se kanónové koule). To že se inspekční značka skládá ze 2 částí, byla běžná praxe. Zajímavostí je, že pokud se před číslem na pouzdře závěru vyskytovala mělce vyražená čísla 00 nebo 000, jednalo se o zbraně vyřazené ze služby. Za účelem výcviků nebo vojenských rezerv. Zbraně pak měly ještě do chryzantémy dovyražené logo Tokyo A