I když byla první protitanková puška Mauser model 1918 T-Gewehr zaváděna do výzbroje německé císařské armády již od března roku 1918, tak sovětská armáda nedisponovala vlastní protitankovou puškou až do roku 1941. Sovětský svaz začal s vývojem protitankových pušek později než jiné země a byl také poslední zemí, která je měla stále ve výzbroji. První modely nebyly nijak úspěšné, do výzbroje armády Sovětského svazu přijaty nebyly nebo byly z výzbroje záhy vyřazeny. První sovětskou protitankovou puškou byla puška "Kurchevsky", která byla komorována na náboj ráže 37 mm a byla schopna prostřelit pancíř o síle 20 milimetrů. Vyráběna byla od roku 1933, ale pro nebezpečnost samotnému střelci byla krátce poté ze služby vyřazena. Situace ve světě byla taková, že v meziválečném období byly vyvíjeny a postupně zaváděny do výzbroje armád například protitankové pušky ve Velké Británii (Boys ráže .55, zavedená do výzbroje v roce 1937), Polsku (wz. 1935 Maroszek ráže 7,92x107, zavedená do výzbroje v roce 1935), Finsku (Lathi L-39 ráže 20x138, zavedená do výzbroje v roce 1939), Dánsku (Madsen 1935 ráže 20x120, zavedená do výzbroje v roce 1935), Japonsku (Typ 97 ráže 20x124, jedná se spíše ale již o protitankový automatický kanón střílející pouze dávkami, který Japonci vyráběli od roku 1939) a nebo Německu (PZB 39 ráže 7,92x94, vycházející z modelu PZB 38, kdy v letech 1940-41 bylo vyrobeno úctyhodných 39.232 těchto pušek). Sověti testovali několik experimentálních pušek v rážích 20-25 mm v roce 1936, ale tyto zbraně vážily 35 kilogramů a více, což bránilo jejich zavedení do výzbroje Rudé armády. Ani další vývoj v letech 1936-38, kdy bylo testováno 15 různých zbraní v rážích 12,7-25 mm nepřinesl požadovaný efekt v podobě zavedení zbraně do armádní výzbroje. Výsledkem dalšího vývoje byla slibná Rukavišnikova puška PTR-39 vyvíjená od listopadu 1938 a testovaná v roce 1939. Byla to samonabíjecí puška s 5 ranným zásobníkem na levé straně na náboj 14,5x114 mm. Do výzbroje byla zavedena 7. října 1939, ale sériová výroba se nikdy nerozběhla a z plánovaných 50 kusů v roce 1939 a 15.000 kusů v roce 1940 se jich vyrobilo nakonec pouze pět. Puška trpěla nemocemi jako byly například problémy s vytahováním nábojnic po výstřelu díky vysokým tlakům ve vývrtu hlavně, byla potřeba velká síla k natažení závěru, objevovaly se problémy se spolehlivostí, velký plamen při výstřelu odhaloval pozici střelce. Tyto problémy byly sice odstraněny, ale hlavním důvodem, proč nebyla nikdy zbraň sériově vyráběna byla chyba v úvahách armádního velení, že nepřátelské tanky budou chráněny pancíři o síle 60-80 mm, proti kterým bude protitanková puška neúčinná s tím, že Rudá armáda disponuje dostatečným dělostřelectvem. A tak byl projekt protitankových pušek dne 26. srpna 1940 zrušen a puška byla oficiálně vyřazena z armádní výzbroje. Jednalo se však o zjevný omyl. Ve výzbroji německé armády v roce 1941 dominoval tank Panzer III (PzKpfw III Ausf J), který měl sice čelní pancíř o síle 50 milimetrů, kde by protitankové pušky nebyly účinné ani na krátkou vzdálenost, ale boční pancéřování mělo sílu pouze 30 mm a toto pancéřování by byla protitanková puška schopna probít. Navíc Němci nebyli v krátké době schopni zajistit přechod na silnější pancéřování tanků. Zlomový okamžik nastal dne 22. června 1941, kdy byl Sovětský svaz napaden nacistickým Německem (operace Barbarossa), což u Sovětů pochopitelně způsobilo paniku. Začali uvažovat o opětovném zavedení Rukavišnokovy pušky do výzbroje, ale ta měla pro válečnou výrobu příliš složitou konstrukci. V červenci 1941 se v dílnách Baumanova vyššího technického učiliště v Moskvě rozběhla výroba Šolochovy pušky model 1939 na náboj 12,7x108 mm. Jednalo se o pušku konstrukčně vycházející z německého Mauseru 1918 T- Gewehr, která byla opatřena úsťovou brzdou. Projevila se u ní však naprosto nedostatečná průbojnost střel a její výroba byla v roce 1942 opětovně zastavena. Sověti také provedli "reverzní enginnering" a v Tule začali vyrábět kopii německé protitankové pušky PzB 39. Z plánovaných 5 tisíc kusů bylo Rudé armádě dodáno pouhých 426 kusů z důvodu obléhání města Tula v říjnu 1941 Němci. Pušky však byly špatně vyrobeny a pro svou nebezpečnost byly vyřazeny z armádní výzbroje. Několik málo zbraní však bylo zapojeno do bojů při obraně Tuly v říjnu 1941. Do konstrukce protitankových pušek se pustili v červenci 1941 také dva osvědčení konstruktéři Děgťarev a Simonov. Po usilovných pracech, které netrvaly déle než jeden měsíc a kdy každý z obou dvou šel vlastní konstrukční cestou, byly dne 29. srpna 1941 přijaty do výzbroje Rudé armády obě jejich zbraně: PTRD mod. 1941 a PTRS mod. 1941. Zkratky názvu zbraní v překladu z ruské azbuky odkazují na jména obou kontruktérů, čili protitanková puška Děgťareva a protitanková puška Simonova. Hlavním rozdílem byl přístup obou kontruktérů k vývoji těchto zbraní, PTRD byla puška jednoranná, závěr se uzamykal otočením kiky závěru do pouzdra pomocí dvou ozubů, ale odemykal se automaticky využitím energie zákluzu hlavně, což zvyšovalo kadenci střelby a usnadňovalo vytažení prázdné nábojnice z nábojové komory. PTRS byla puška samonabíjecí fungující na principu odběru povýstřelových plynů z hlavně, s nábojovou schránkou na 5 nábojů, která se plnila pomocí nábojového klipu. Obě zbraně využívaly shodně výkonný náboj 14,5x114 mm. 

Navzdory tomu, že start vývoje protitankových pušek byl v Sovětském svazu oproti jiným zemím opžděn, tak v případě PTRS a PTRD se jednalo o nejvíce vyráběné protitankové pušky v období druhé světové války. V součtu jich bylo obou typů vyrobeno téměř půl miliónu kusů, přičemž v případě PTRD se jednalo o celkové množství 281.111 kusů a v případě PTRS o 190.615 vyrobených kusů. Výroba samonabíjecí pušky PTRS byla oproti PTRD náročnější, dražší a pomalejší a těchto pušek bylo vyrobeno měně v porovnání s PTRD. Počty vyráběných kusů v jednotlivých letech prudce stoupaly, v roce 1941 bylo PTRS vyrobeno 77 kusů, v roce 1942 již 63.308 kusů a v letech 1943-1944 to bylo úctyhodných 127.230 vyrobených zbraní. Hlavní výhodou sovětských protitankových pušek nebyla jejich průbojnost, ale množství vyrobených kusů a jejich počet nasazených na frontu. V červnu 1942 bylo na frontě nasazeno 65.365 prottitankvých pušek a na začátku roku 1943 jich bylo nasazeno již 118.563 kusů. Množství zničených německých tanků těmito zbraněmi bylo relativně malé, ale poškození tanků bývalo vysoké stejně tak i zranění čí usmrcení členů posádek tanků. Sovětské protitankové pušky tak představovaly všudypřítomné nebezpečí pro německé tanky na frontové linii. Hlavním problém využití protitankových pušek Rudou armádou bylo postupně se zesilující pancéřování německých tanků, kdy se na tanku PzKpfw III Ausf L vyráběného od června 1942 objevilo přídavné 20 milimetrové čelní pancéřování a následně se silnější pancéřování objevovalo i na dalších tancích jako byly PzKpfw IV. V květnu roku 1943 před letní tankovou ofenzívou u Kursku, kde se také objevil jeden z nejlepších středních tanků druhé světové války tank Panther, dostaly střední tanky PzKpfw III a PzKpfw IV také silnější boční pancéřování. Těžký tank Tiger I již měl dostatečně silné pancéřování odolné zásahům z protitankových pušek. Sovětské protitankové pušky svým výkonem přestávaly na silnější pancéřování německých tanků stačit a po roce 1943 se puška PTRS již proti tankům nevyužívala, spíše už jen proti vozidlům, lehce obrněné technice a hloubkařům (což byly nízko létající stíhací piloti útočící na vlaky, automobily, trafostanice a narušující infrastrukturu, zásobování, telekomunikace, atd.) a její produkce se začala výrazně snižovat. Ale v předchozích letech od roku 1941 až do poloviny roku 1943 však byly sovětské protitankvé pušky PTRD a PTRS účinné proti německým středním tankům Panzer Pz III, IV, včetně lehkých tanků českolslovenské výroby Pz 38(t). V dubnu roce 1943 byla puška PTRS hodnocena německým odborným vojenským tiskem jako nejúčinnější ze všech protitankových pušek v ráži 13-15 mm té doby. Němci neváhali ukořistěné zbraně zavést do výzbroje Wermachtu a okamžitě je použít na frontě pod označením 14,5mm PzB 784(r), ukořistěné pušky PTRD nesly označení 783(r). Obě verze protitankových pušek se již od roku 1945 nevyráběly, z výzbroje byly vyřazeny ale až několik let po válce, kdy byly nahrazeny reaktivní bezzákluzovou zbraní, ručním protitankovým granátometem modelem RPG-2. Se stále se zesilujícím pancéřováním tanků v období druhé světové války přestávaly být pušky PTRS a PTRD efektivním nástrojem boje proti nim a vývoj dalších modelů protitankových pušek se dostal do slepé uličky a byl na dobro zastaven ve prospěch právě reaktivních zbraní, které představovaly daleko perspektvnější nástroj pro boj s obrněnou technikou. Je pravda, že v tomto směru Sověti značně pochybili a ve vývoji zaspali, protože tímto typem zbraně (ručními protitankovými granátomety) byly jiné země vybaveny již v bojích druhé světové války, například americká Bazooka, britský PIAT nebo německý Panzerfaust a Panzerschreck. Pozoruhodné bylo také množství vyrobené munice 14,5x114 mm v období druhé světové války a to 139,8 miliónu nábojů. Mimo PTRS a PTRD byla jedinou plošně užívanou protitankovou puškou ve výzbroji Rudé armády britská protitanková puška Boys, dodaná Brity v počtu 3.200 kusů v letech 1941-1944 a byla využívána spíše jako zbraň vozidel než pěchotní puška. Pušky PTRD byly vyráběny od října 1941 nejdříve ve městě Kovrov (Kovorovskiy Zavod No. 2 imeni K.O. Kirkizhe), kde do dnešního dne sídlí jeden z nejúspěšnějších ruských výrobců zbraní, společnost V.A.Degtyarev Plant. Na svém webu uvádí 80 letou historii zbrojní výroby, kde figurovaly kromě pušek PTRD ve výrobním portfoliu také zbraně jako samopal PPŠ-41 Špagin, kulomet DP nebo těžký kulomet SG. Puška PTRD se zapojila již do bojů při obraně Moskvy. Výroba pušky PTRS byla oproti PTRD opožděna z důvodu větší složitosti konstrukce a její výroba začala až v prosinci 1941. Dalším důvodem zpoždění ve startu výroby pušek PTRS byl nutný přesun v říjnu 1941 z Tuly, kde probíhaly vývojové práce do Saratova (závod Traktordetal) a také do Iževsku z důvodu obléhání Tuly Němci. V Iževsku byly vyráběny nejen pušky PTRS, ale i pušky PTRD, které se zde vyráběly paralelně se závodem v Kovrově. V Iževsku sídlila společnost IZHMASH (Izhévsky mashinostroitelny Zavod), která je nyní součástí součást koncernu Kalashnikov, a která po druhé světové válce proslula výrobou pušek typu AK. Výroba protitankových pušek ve více závodech nebyla ničím neobvyklým, probíhala i v závodech, které neměly s výrobou zbraní žádné zkušenosti, neboť jejich potřeba byla opravdu vysoká. Účinný dostřel pušky byl 400 metrů proti obrněné technice a 800 metrů proti bunkrům. Praktická kadence střelby byla 10-15 ran za minutu. Puška PTRD byla  lehčí, spolehlivější, ale její kadence střelby byla nižší a dosahovala 8-10 ran za minutu.

Puška PTRS je obrovská samonabíjecí zbraň dlouhá více jak dva metry a vážící 20 kilogramů. Za její konstrukcí stojí slavný ruský/sovětský konstruktér Sergej Gavrilovič Simonov. Puška je výrazně mohutnější i než moje antimateriálová puška Steyr HS .50 M1 v ráži .50 BMG. Z tohoto důvodu byla puška obvykle přenášena do bojové polohy dvěma muži, k čemuž také sloužila dvě odnímatelná madla a k obsluze zbraně byli vybírání zvlášť tělesně vyspělí vojáci. Vždy dvojice střelec a nabíječ pozorovatel. Pro transport bylo možné pušku rozdělit na dvě části, pouzdro se závěrem a hlaveň a to po vysunutí příčného čepu umístěného před nábojovou schránkou. Puška měla obrovský zpětný ráz, který tlumila masivní úsťová brzda na jedné straně a vypolštářování konce dřevěné pažby na straně druhé. Ze zbraně jsem si nikdy nevystřelil, náboje do protitankových pušek se vyráběly pouze průbojně zápalné a nejsou dostupné pro civilní trh. Mám pouze jeden exemplář náboje na výjimku PČR. Nicméně mne samotná představa výstřelu z této zbraně poměrně děsí. Již energie E0 u .50 BMG dosahuje šílených 18.000 Joulů a zpětný ráz "padesátky" je opravdu mohutný. U náboje 14,5x114 mm do protitankové pušky dosahuje hodnota E0 řádově 32.000 Joulů !!! (pro porovnání náboj 9mm Luger od SB FMJ 115 grs. má E0=570J). Puška působí po vzoru všech sovětských zbraní strohým dojmem se zaměřením na praktičnost. Byla vybavena masivní dvojnožkou, která byla sklopná a měla velké patky pro střelbu z měkké půdy a dále také pistolovou rukojetí. Vratná pružina závěru byla složena ze dvou částí. Muška byla stranově stavitelná a byla chráněná kruhovým chránítkem po celém obvodu. Hledí bylo stavitelné do 1500metrů. Puška se nabíjela pomocí klipů s 5 náboji 14,5x114 mm a to ze spodu do nábojové schránky. Víko schránky šlo otevřít pouze se závěrem v zadní poloze, pohybem záchytu víka směrem vzad. Prázdný klip nebo klip s nevystřelenými náboji se opětovně vyjmul po otevření víka ze spodu nábojové schránky. Nabíjení bylo možné také ručně po jednom náboji a pušku používat jako jednorannou, což bylo užitečné v bojových podmínkách. Puška PTRS byla sice přesná, dobře průbojná, probíjela pancíř o síle 40 mm ve vzdálenosti 100 metrů a pancíř o síle 35 mm ve vzdálenosti 300 metrů, ale narozdíl od pušky PTRD nebyla plně funkčne spolehlivá za různých povětrnostních podmínek a snížených teplot. Docházelo k ucpávání plynového kanálku a pak byla výhodná tato možnost použít pušku jako jednorannou s vynecháním samonabíjecího cyklu. Puška byla vybavena jednoduchou manuální pijistkou umístěnou na pravé straně zbraně na čepu před lučíkem spouště. Z přední vodorovné polohy "odjištěno" došlo jejím otočením o 180^o směrem dozadu pouze k tomu, že překryla z pravé strany jazýček spouště a do lučíku nešel z pravé strany strčit prst. Tudíž nemohl střelec stisknout spoušť. Toto řešení jištění mohlo fungovat pouze u pravorukého střelce, k blokaci spoušťového/bicího mechanismu jakkoliv nedocházelo. Jak již bylo zmíněno, Simonova protitanková puška PTRS pracuje na bázi odběru povýstřelových plynů z hlavně, množství odvedených plynů je regulovatelné šroubovákem v přední části plynového kanálku. Závěr je uzamčen vykývnutím jeho zadního konce směrem dolů, kde se zapře o vložku pouzdra. Konstrukce pušky nebyla nijak originální, Simonov vyšel ze svých zkušeností z období před druhou světovou válkou. Konkrétně použil konstrukční uzly ze své pušky ráže 7,62 mm (AVS-36), kterou náležitě upravil pro mnohem výkonnější náboj ráže 14,5 mm a také použil zásobníkovou schránku s klipem na místo odnímatelného zásobníku. Však také měl z důvodu německé invaze pouhý měsíc na celý vývoj této zbraně, nebyl čas ani na funkční zkoušky. Ke zbrani mám originální sadu čištění a dva nabíjecí klipy. 

Puška PTRS využívá značně výkonný náboj 14,5x114 mm. Náboj byl zkonstruován v Sovětském Svazu v letech 1938-1940 s cílem ničit tanky průrazem pancíře a do výzbroje byl oficiálně přijat v roce 1941. Za vývoj náboje byli zodpovědní pánové Rukavišnikov, Špitalnyj a Vladimirov. Náboje do protitankových pušek PTRS a PTRD se vyráběly pouze jako průbojně zápalné a to buď s kaleným ocelovým jádrem (typ B-32), který byl přijat do armádní výzbroje 16.7.1941 nebo s jádrem z tvrdých slitin, v různých zdrojích uváděno z wolframu nebo ze slinutých karbidů (typ BS-41), kdy tento náboj byl přijat do výzbroje o měsíc později 15.8.1941 a vykazoval vyšší průbojnost oproti střele s ocelovým jádrem. Primárně byla používána mosazná nábojnice, ale vyskytovaly se i nábojnice ocelové. Náboje se musely před nabitím mastit olejem z důvodu zlepšení extrakce nábojnice po výstřelu, kdy toto bývá problémem u zbraní s vysokými tlaky ve vývrtu hlavně. Pro nový náboj byly v krátké době zkonstruovány hned 3 protitankové pušky: Rukavišnikova 1939, Děgťareva PTRD 1941 a Simonova PTRS 1941. Puška Rukavišnikova se nikdy nedostala do sériové výroby z důvodu složitosti konstrukce, ale pušky PTRS a PTRD byly zavedny do výzbroje Rudé armády v srpnu 1941 a vyráběly se ve značných počtech. Střela měla černý hrot a pod ním červený kroužek. Vlastním pouze jeden náboj a jednu vystřelenou nábojnici. Trajektorie letu střely byla velmi plochá a měla vysokou úsťovou rychlost. Jedná se o jeden z největších a nejvýkonnějších puškových nábojů. Rychlost střely byla v0=1012 m/s a energie E0=31.700 J (pro střelu B-32). Hmotnost střely B-32 byla 63 gramů a dokázala probít panzíř o síle 35 mm ve vzdálenosti 300 metrů, hmotnost střely BS-41 byla 64,4 gramů a dokázala probít pancíř o tloušťce 40 mm ve stejné vzdálenosti 300 metrů. Hmotnost prachové nápně byla 31 gramů.