Ed Brown Special Forces

Test fakt drahé americké pistole 1911 Ed Brown Special Forces

Ed Brown začal podnikat jako puškař na částečný úvazek v roce 1968 pod názvem „Brown's Gun Shop“. Jeho renomé rostlo a pomyslného vrcholu svých dovedností dosáhl v roce 1991, kdy získal prestižní puškařský titul „Pistolsmith of the Year“, čili puškař roku. Špičkoví američtí puškaři, rytci, výrobci pažeb a jiní odborníci v oblasti výroby palných zbraní se totiž sdružují do organizace, kterou nazývají cechem a pravidelně oceňují toho nejlepšího ze svých řad. A tím se v roce devadesát jedna stal právě Ed Brown. V červnu 1992 pak založil Společnost Ed Brown Products, Inc. za účelem výroby kompletní řady komponent a příslušenství pistolí 1911. A zakázkovou puškařskou práci pověsil na hřebík. Od roku 1998 se Edovi dva synové Travis a Wade zapojili také do podnikání a společnost se začala věnovat již konstrukci a výrobě kompletní řady střelných zbraní. V následujících několika letech investovali do rozšíření závodu, výzkumu a vývoje. Dnes se již vedení společnosti věnuje nová generace této rodiny a Ed Brown patří mezi jedny z nejdražších výrobců pistolí 1911 v USA. Mělo by se tedy jednat o vrcholné provedení pistolí 1911. Názory amerických střelců se však na úroveň jejich současné produkce různí. Obdobně i přístup jejich zákaznické podpory v případě řešení problémů nemá být na nijak oslnivý. A jelikož jsem toho názoru, že lidé toho napovídají hodně, tak jsem se rozhodl několik málo pistolí Ed Brown do 3E ZBRANĚ z USA dovézt, abych si udělal vlastní obrázek.

Na střelnici jsem vyzkoušel krásně vypadající model Special Forces, velikost Government s pěti palcovou hlavní ve .45 ACP. Pistole má decentní dvoubarevný vzhled s bronzovým rámem, žádný cirkus. Jen jemné linie. Líbila se mi mnohem víc, než verze se šedým rámem. Když jsem pistoli čistil a mazal po zkušebně před prvním střílením, pochvaloval jsem si vysokou úroveň strojního opracování. Všechny, i ty vnitřní plochy jsou hladké bez stop po nástrojích, spasování rámu a závěru je bez vůle, usazení vytahovače je naprosto precizní. A tak mé očekávání bylo vysoké. S cenovkou převyšující sto tisíc korun bych čekal, že bude pistole fungovat naprosto bezchybně. Opak byl ale pravdou. Za hodinu a půl se mi nepovedlo vystřílet ani jeden celý zásobník, aniž by se pistole nezasekla.

Pistole 1911 je na trhu více jak sto let. Jedná se o ověřenou konstrukci pistole odzkoušenou oběma světovými válkami. Ostatně se jedná o mou nejoblíbenější platformu pistole, když pominu sportovní pistoli Walther GSP Expert. Občas u různých výrobců 1911 drhnou spouště, mířidla nemusí být dobře čitelná, na různé díly mohou být používány levnější velkosériové metody výroby, jako je třeba MIM. Mohou se vyskytovat i nadměrné vůle. Úroveň zpracování těchto pistolí se většinou odvíjí od toho, kolik je střelec ochoten do ní investovat. Samostatnou kapitolou jsou pistole 1911 v devítkové ráži, které mají svá pevně daná specifika, aby fungovaly. Ale, že by někdo vyrobil pětačtyřicítku, která by vyloženě nefungovala, tak s tím jsem se upřímně setkal poprvé. Takže čím dražší, tím lepší, nemusí být nutně pravda.

Na střelnici jsem poté, co se objevily problémy, pistoli znovu rozebral a namazal olejem na kontaktních plochách rámu a závěru. Vyzkoušel jsem tři originální zásobníky Ed Brown, pevnější úchop, střelbu obouruč i jednoruč. I Různé šarže nábojů. Nic z toho mi u Special Forces nepomohlo. Střílel jsem naprostou klasikou pro pistole 1911, originálními náboji SB FMJ 230 grs. Jsem skalní zastánce nábojů od VIašimské muničky. Používám je od pistolí, přes revolvery až po odstřelovačku na dálkovou střelbu. Pokud se zrovna nejedná například o .454 Casull, .500 S&W nebo .50 AE, které nevyrábí. Náboje vždy fungují naprosto perfektně a jsou přesné až dost pro moje ruce.

To, s čím jsem se potýkal, bylo zaseknutí pistole při pokusu o nabití dvou ještě nevystřelených nábojů do komory současně. Není to neznámý problém, ale u pistole Ed Brown bych ho nečekal. Dojde k tomu v průběhu cyklování závěru. V moment, kdy závěr dojede do zadní polohy se setrvačností nechtěně uvolní náboj ze zásobníku a částečně se nabije do komory. Zůstane ale do komory zasunutý jen na půl, protože na něho tlačí ze spod náboj, který je v zásobníku pod ním. Při následném pohybu závěru směrem dopředu zachytí čelo závěru spodní náboj, snaží se ho zasunout do komory a tak se pistole zasekne. Dva náboje se do jedné komory prostě nevejdou. Na vině může být několik faktorů. Jako například slabá pružina zásobníku, příliš široké vyústění zásobníku z důvodu poškození nebo slabá vratná pružina závěru v kombinaci s výkonným střelivem. Vždy se mi zaseknul předposlední náboj v zásobníku. Což má svou logiku. Ostatní náboje jsou stlačovány větší silou pružiny podavače zásobníku a tudíž jsou v zásobníku fixovány větší silou. Bohužel při tomto jevu mi docházelo navíc k promáčknutí nábojnice, ale náboje byly opětovně použitelné.

A mělo to nějaké řešení při další návštěvě střelnice? Pistole mi musí fungovat s Vlašimskými náboji, jinak je pro mne obtížně použitelná. Takže s náboji jsem experimentovat nehodlal. Pružina zásobníku už je tak dost silná, takže by hrozilo nebezpečí, že bych zásobníky už ani nenapáskoval. Než hledat problém na zásobnících samotných, tak jsem se je rozhodl vyměnit za osmiranné od Wilson Combat na místo originálních sedmi ranných. S několika různými zásobníky Wilsonu jsem pak vystřílel dvě stě nábojů a problém zcela vymizel. Zkoušel jsem změřit sílu nutnou k vytažení předposledního náboje ze zásobníku. U Ed Brown jsem naměřil 1,5lbs a u Wilson Combat 2,5lbs i navzdory mnohem lehčí pružině zásobníku Wilsonu. Rozdíl je primárně v konstrukci podavače a vyústění zásobníků obou výrobců.

Ještě jsem také vyzkoušel vyměnit i vratnou pružinu závěru v kombinaci s originálními zásobníky Ed Brown. Originálně byla nainstalována 16,5 librová pružina a tak jsem ji vyměnil za 18 librovou. Navíc jsem nainstaloval i tzv. shock buffer od Wilsonu, čili tlumič zpětného rázu. Což je plastová podložka, která se vkládá mezi vrtanou pružinu a dosedací plošku její vodící tyčky. Silnější vratná pružina závěru se obvykle používá pro výkonnější náboje a těžší střely. Způsobuje pomalejší cyklování závěru a tím snižuje jeho kinetickou energii. Což bohužel neocení sportovní střelci. Kromě pomalejšího opakování výstřelů se závěr po návratu do přední polohy může i tak zvaně potopit. Ale pro vyřešení dvojitého nabití do komory tohle řešení zafungovalo dobře, problém vymizel. Tím bohužel ale smutný příběh této pistole neskončil. S originálními zásobníky Ed Brown a silnější vratnou pružinou se pak pistole znovu zasekla i při posledním náboji v zásobníku. Podavač zásobníku má na sobě výstupek, stejně jako ho měla již vojenská pistole M1911 i verze A1. Pan Browning si byl vědom, že při velkém počtu vystřílených nábojů může pružina zásobníku ochabnout a výstupek má poslední náboj v zásobníku udržet. U původních armádních zbraní to funguje dobře, ale u EB nikoliv. Díky opravdu silné pružině zásobníku a výstupku na podavači se poslední náboj citelně přizvedne a zpomalí tím pohyb závěru, což je při střelbě dobře cítit. Poté se náboj zasekne o krátkou skluzavku komory a nejde z pistole ani za boha vyndat. Výstupek na zásobníku mi na střelnici správce odbrousil a pak už pistole vystřílela dalších 200 kusů nábojů bez zásadního problému. Celé je to ale jako šití kabátu hrbatému chlapovi, kdo chce toto vše řešit u takto drahé pistole. Něco takého by člověka naštvalo i u Glocka za 16 tisíc korun.

S sebou na střelnici v druhém kole jsem vzal i Wilson Combat Classic, obdobný 5’’ Government model ve .45 ACP jako je Special Forces. Ze kterého jsem ostatně vyseparoval na zkoušku zmiňovanou 18 librovou pružinu a shock buffer. Vyzkoušel jsem v něm neupravované zásobníky Ed Brown. Opět bylo cítit obdobné zadrhnutí díky výstupku na zásobníku u posledního náboje, ale pistole se nezasekla. Ed Brown má totiž na konci skluzavky do komory ostrou hranu a Wilson ji má zaoblenou a vyleštěnou. Pistole Wilson Combat Classic je mnohem lepší pistole, než je Ed Brown Special Forces. I když jejich cena je obdobná. Stejně spokojen jsem dlouhodobě i se svým CQB nebo EDC X9 od Wilsonu. U žádného Wilsonu jsem nikdy problém neřešil, jejich pistole prostě jen střílí.

A ani nebudu asi jediný, komu se povolují šroubky střenek. Musel jsem po střílení utáhnout všechny čtyři, střenky se viklaly. Američtí střelci si stěžují u modelu Special Forces také na to, že pokud používají JHP náboje s řízenou deformací, tak se náboj vzpříčí o náběhovou rampu v rámu. A pistole se opět zasekne. Obvykle se zasekává první nebo druhý náboj při plně napáskovaném zásobníku. U jednořadého zásobníku pistole 1911 není totiž vždy identický úhel, pod kterým směřuje náboj na náběhovou rampu. Pokud je v zásobníku jeden náboj, tak směřuje pod úhlem směrem vzhůru, což usnadňuje jeho vstup přes náběhovou rampu do komory. Čím více je napáskováno nábojů v zásobníku, tím je úhel menší. U prodloužených 10 ranných zásobníků pak bývá pravděpodobnost výskytu tohoto problému nejvyšší. A asi si jsou si tohoto problému u ED Brown vědomi, protože to bude přesně ten důvod, proč Ed Brown zásadně razí cestu sedmi ranných zásobníků na místo často užívaných osmi ranných. Příčin může být celá řada, ale dočetl jsem se, že někteří střelci si úhel náběhové rampy v případě pistole Special Forces nechali u puškaře upravit a pak pistole fungovala bezproblémově i s JHP náboji. Důvody tohoto problému mohou být i jiné, jako například záchyt zásobníku, kdy je zásobník v rámu usazen příliš nízko. Nebo spoustu problémů u pistolí 1911 způsobuje vytahovač a problémy s ním jsou připisovány celé řadě jiných věcí. Vyzkoušel jsem tedy sedmi ranný zásobník Ed Brown s náboji SB JHP 230 grs a co se nestalo, pistole se hned při prvním náboji zasekla. Což už raději ponechám bez dalšího komentáře. V pistoli budu používat jen FMJ náboje a zásobníky od Wilson Combat.

Ed Brown Special Forces je dílensky solidně zpracovaná pistole a hezká na pohled, ale funguje v mnoha ohledech mizerně. Navzdory tomu, že se jedná o samonabíjecí pistoli klasické Browningovy konstrukce.  A to s nuceným výkyvem hlavně za pomoci řetízkového článku a s uzamčením závěru pomocí žeber na hlavni, bez nějakých modernizací tohoto systému. Spoušť je standardně jednočinná (SA). Pistole má klasickou dlaňovou pojistkou, přední hlavňovou objímku, jištěna je bezpečnostním ozubem na kohoutu. Má rovný domeček bicí pružiny a půlměsícová vybrání v rámu za spouští. Rozborka se nijak neliší od jiných pistolí.

Nikdo ji nemůže upřít, že je velmi přesná. Nástřelka v s rozptylem v řádu centimetrů kolem středu terče na 25 metrů mluví za vše. S originálními náboji SB 230 grs FMJ. I když je to zaměřením taktická pistole, tak zjevně střílí jak nějaká terčovka. Na to musí mít ale člověk zrovna ten svůj den. A na venkovní střelnici i počasí na takovouto nástřelku, alespoň u mne to tak platí. Tentokrát jsem ale z pistole pravděpodobně vytáhnul z hlediska přesnosti maximum. Hodně tomu pomáhá i famózní bodová spoušť. Odpor jsem naměřil 1,85kg. Spoušť je odlehčena pomocí třech otvorů a je rýhovaná na přední straně pro jistou polohu prstu při spouštění. Propad spouště je stavitelný. Kohout je skeletizovaný a zdrsněný pro jeho snadné natažení. Pistole se dobře drží, střenky mají příjemnou texturu. Rám je vpředu a stejně tak i domeček bicí pružiny agresivně zdrsněn. Celé to nijak to neškrábe. Výrobce toto zdrsnění nazývá Chainlink III. Stejně tak má vodorovné drážkování i dlaňová pojistka. Hmotnost zbraně s prázdným zásobníkem jsem navážil 1,15 kg, což je příjemná hmotnost na přesnou střelbu, ale zároveň se ústí hlavně pistole příliš nezvedá při opakování rychlých výstřelů. Navíc má pistole speciální povrchovou úpravu proti oděrům a korozi. Hledí má zářez ve tvaru "U" a muška je oranžová Trijicon HD XR Night Sight, která by měla dobře fungovat i za horších světelných podmínek. Vrchní strana závěru je drážkovaná proti odleskům, stejně tak i zadní strana hledí. Závěr má natahovací drážky v jeho zadní části, manuální pojistka je pouze levostranná. Pomocí hledí je možné závěr natáhnout například o tvrdou podložku jednou rukou v případě selhání výstřelu. 

Pistole bohužel zjevně trpí dětskými nemocemi, což se projevuje na její spolehlivosti. Za tyhle peníze existují lepší pistole 1911. Když pominu Wilsony, tak i mnohem lacinější Springfieldy mi fungují bezproblémově. Možná by současná generace rodiny Eda Browna měla jít k Wilsonu na školení.  V každém případě jsem pistole Ed Brown do 3E ZBRANĚ dovezl poprvé a zároveň naposledy. Zajímavostí je, že Ed Brown na svých webových stránkách svoje zásobníky velmi vychvaluje, mají dokonce patentovaný podavač. A nabízí výměnu. V tom smyslu, že jim můžete poslat jakýkoliv svůj zásobník na pistoli 1911 a oni Vám za 10 dolarů pošlou jejich Ed Brown. Za 15 dolarů černý nitridovaný. Na svém propagačním videu se honosí tím, že jejich zásobníky budou perfektně fungovat v pistolích 1911 napříč různými výrobci. Bohužel jim ale podle mne moc nefungují v jejich vlastních pistolích. Aktuálně mám připravenu na test pistoli Cabot Apocalypse v maximální možné konfiguraci, kterou Cabot Guns nabízí. Z čerstvě dovezené zásilky z USA. Tak snad si spravím střeleckou chuť.